BENÁTČAN.

Josef Svatopluk Machar

BENÁTČAN.
Battista Gallo ztratil ženu svoji, již sotva před měsícem u oltáře vzal z ruky kněze. Zoufaje si myslil, jak zachoval by pamět její světu. Měl palác na Canalu, deset lodí, jež mezi Levantou a Venezií šly neustále po zelených vodách, měl jméno, jež se se ctí vyslovuje jak na Rialto, tak i v dálných zemích – měl vše a nic, když odešla mu ona, ta bílá Catarina... Zašel k mistrům jmen slavných, ptal se o radu a návrh a vrátiv v pustý sál se domu svého dal hlavu do dlaní a myslil o tom. I našel, žádný z předních mistrů štětce že nemůže tu krásu oživiti, když ona v chrámě pod kamenem leží. Že dlátem chtíti vtesat do mramoru 116 ty tahy její – mramor kdesi stojí v paláce síni světu skryt i lidem a mluvit přestane, když zhasnou oči, jež Catarinu živou vídávaly. Že moudro není dát si napsat ódu či elegii perem nejslavnějším, neb dokázáno, že i také verše nezřídka cenu velmi záhy ztratí. A potom ovšem malba, mramor verše, jen k několika lidem mluvit mohou, a kupec toužil slávu, krásu její a velké hoře svoje ohlásiti i nobilům i městům v Italii i přátelům svým ve zámořských krajích. A proto zašel v posled k rytci mincí, neb mince přetrvá vše, dojde všudy a mluví ke všem. Vyryl mistr jemu podobu Catariny pro líc mince s nádherným vlasem, obnaženým ňadrem, do věnce svil pak kolem moudrý nápis: Tou byla jsem. Chceš nyní znát mě? Obrať! Na straně rubu vyryl lidskou kostru, jež zamyšlena stojí opírajíc se o sloup přepůlený, v ruce drží pískové hodiny, a tento nápis 117 do kruhu vsadil kolem truchlé sceny: Taková nyní – nejkrásnější kdysi. A tak jich sta dal razit kupec Gallo a nobilům je dával na památku a posílal je po italských městech všem signoriím, vévodům i pánům a přátelům všem do zámořských krajů, kdož ve spojení obchodním s ním byli. A když pak hlasy pochval slýchal všude a lichotivé listy z dáli dostal, tu hoře pomíjelo, zbyl jen smutek a mince byla pýchou smutku toho... 118

Básně v knize Pohanské plameny (in Svědomím věků 4):