JAN XXII. V AVIGNONĚ.

JAN XXII. V AVIGNONĚ. 1315.
– A pamatuj, že vystavit máš palác pro toho, jenž zde vládne jménem Krista, tož rozsahem i vzhledem musí hlásat budova ona papežský náš význam. Petrovu skálu musí zpodobňovat, již ani brány pekla nepřemohou, ni úklady a síla světa toho. A lodi podobna být musí vzhledem, o niž se tříští marná zloba času, úklady potvor mořských i vztek větrů. Tak vystavíš ji. Bude bezpříkladná, svou velikostí, neb je slovem naším; zdi vysoké, až k nebi sáhající, nehnuté, tvrdé – zná-li hrubý Němec a kterýkoli jiný z králů světských číst také písmo, aby porozuměl, co říci chceme. Cimbuří a věže ať hlásají pak, že má hrad svůj církev, jenž nepodá se a se dobýt nedá. 29 Ať vidí francouzský král... Byly doby, že papež býval ještě v horších tísních a vycházel z nich jenom s větší mocí. A císařové tři dny stáli v sněhu pod okny jeho žadoníce teskně o milost nejvyššího odpuštění... Jsme tady, pravda, oddáleni hrobů, v nichž leží těla knížat apoštolských, a půdy zbaveni, jež církvi patří, neb polita je krví mučedníků – však církev tam jest s celou svojí silou a milostí a mocí, kde je papež, náměstek Kristův. Proto tento palác svým vzhledem musí všechno vypovědět. A vnitřek musí lahodou tou dýchat, jak ji má obcování členů církve. Pamatuj na park, jehož kře a stromy kořeny svými trčí v černé půdě, však větvemi a korunami, květy k nebesům tíhnou, na ně ukazují, tak nejen v úpalu stín dávajíce, ale i látku k zbožným přemítáním. 30 A na stěny pak, stropy chodeb, sálů obrazy opatř, které představují příběhy z písma – nikdy nemůž dosti být připomínán lidstvu dar ten velký, jenž leží zaznamenán na těch stránkách. Malíře opatř. Napadá mi právě, že Simon di Martino ze Sieny takové věci umí zpodobňovat. Tak zvěstování, klanění se králů, pán Ježíš v chrámě, oslavení Panny a podobně, jak malíři je robí. Však Simonovi onomu rci předem, ať zlatem nešetří, ať namaluje světicím, světcům kol hlav svatozáře a vytlačí v nich lilie ty umné, jak prováděl to dosud ve Sieně. A Kristu pánu jak i Matce jeho ať koruny dá zářné, nešetří v nich obrazem drahých kamenů a perel, ať rouchy ze zlata jen odívá je, jež rovněž drahokamy protkat musí, by šat ten hoden byl těch panstev nebes. I pole, v nichž se budou představovat výjevy ony, musí býti zlatá – neb vším tím církev vznešenost svou hlásá. Ať lidé vidí. Rozumí-li Němec 31 a francký král a kterýkoli vladař znamením takým, ať mu jasno bude, že církev naše nese vyhnanství své nezlomná, hrdá, s povýšeným čelem, a s pohrdáním hledí se své výše na každého, kdo mní, že může býti svobody její na čas žalářníkem... 32