PAPEŽ JULIUS II.

PAPEŽ JULIUS II.
Dní řadu dívali se mirandulští se zdí a věží na strašného starce, jak neduhy a kvasem žití shrben o holi stoupá k postaveným dělům, s vojáky pře se, holí po nich bije, sám houfnic polohu, střel dráhu zkoumá, lunt časem přiloží a radost jeví, když rána jeho ze zdí Miranduly vyrazí kámen nebo dělo skolí – toť Julius! Toť on! Náš svatý otec! A dívali se, kterak s namáháním i do příludných příkopů se spouští a povzbuzuje, nakazuje, kárá a nedbá, že se koule s hradeb ryjí v zem kolem něho. Vídali jej takto od mrazných jiter do večerů šerých. Den Narození Páně slavil takto, Hod vánoční i památku Tří Králů kmet strašný, sehnutý, náš svatý otec! Na dvacátého ledna rozhodla se 120 Madonna, vdova po hraběti Piu, vládkyně tvrze, vztyčit bílý prapor, neb hlad byl v kastelu, zdi rozstříleny, a naděj pomoci už zahynula. Tu sešlý stařec prvý byl, jenž zjevil se v čele vítězů na náspech tvrze. Hůl nestačila letu kroků jeho, šíj sehnuta, však cítit nezdála se břemeno stáří, lehce šel a z důlků zapadlých očí plameny dva plály a šlehaly po zpustlých zdech a půdě, po němých dělech, odházených zbraních a lidech, kteří v bráně kupili se pod strachem chvíle, z hrůzy věcí příštích. Hle, Mirandula!... Vetkl v ně svůj pohled lví, rozhněvaný – bílým vousem zmítal mu mrazný vítr – zamířil k nim přímo – a mirandulští padli na kolena – Toť On! On sám! Náš pastýř! Svatý otec! I zaúpěli k němu rázem všichni ti hladovci a třesoucí se zimou: – Rač požehnat nám bídným, svatý otče! – A svatý otec šel a takto myslil (a myšlenky jak vystřelené koule 121 se míhaly tou starou hlavou jeho): – Hle, Florenčan chtěl soše mojí vložit do ruky bibli... řekl jsem mu: Blázne, co s Písmem? Nerozumím písemnictví, dej meč mi. Mrzout zarazil se silně, však meč dal... Věru, Pasquino má pravdu, já klíče Petrovy vmet do Tibery a Pavlův meč si připial... Dobrý žertík a velká pravda, jak to často bývá... Bůh pomocníkem, ano, nebojím se, že člověk udělá mi něco zlého – však jen když Pavlův meč je v ruce mojí... A Florenčan chtěl náhrobek mi tesat – nač pokoušeti osud? Já chci žíti – v čas Bramante mě dobře upozornil... žít činůplně – k životu mít vůli je pancířem vždy proti podlé smrti... Ten Bramantův hoch musí vypovědět na stěnách Segnatury slávy naši pro příští věky... Florenčan pak trpký na stropě Sixtiny ať vypravuje o moci toho, v jehož hrozném jméně my meč držíme tady... Žíti chceme! Tři supové se sletli v Italii – však mýlíte se, není ještě mrtva... Ten Francouz proklatý v ni zaťal spáry, 122 ah, tomu nejdřív zakroutit chci hrdlo – Pasquino tvrdí, proto prý, že nosím francouzskou nemoc... čtverák – dvakrát pravda. A císař, hloupý Němec, také civí na alpských kopcích, kdy čas jeho přijde, „kněz, papež zatracený“ o nás říká – však počkej, Němče!... Španěl, v řadě třetí, krk natahuje z luzné Neapole, zda chvíle hodů se již dostavila – má Italie, očistím tvé tělo, já, Julius, tvůj Caesar!... Valentino, ten zmetek Borgiův, syn Marrana toho neblahé paměti a upomínky, papežství ohavy, ten musil pojít, že děvkou chtěl mít tebe a ne paní... Já nevytrhnu kusy z těla tvého, bych rodinu svou sytil. Dceru svoji, svou Felice, jsem provdal Orsinimu a z Říma hnal je... Proto právem můžem z Ferrary vyhnat Donnu Lukrezii, tu Borgiovnu prokletého jména, ať ona zví i čistý manžel její, co znamená to s Francouzem se bratřit!... I krysy benátské to zvědět musí,musí. Ten text jim přečtu... 123 Tak... A dneska budem nocovat v Mirandule... V sklepích, doufám, že po hraběti pohárek zbyl vína... A také, že se najde dívčí tělo teplounké, měkké, by v té zimní noci zahřálo tělo naše, jakož hřál se kdys David král děvečkou sunamitskou... Ty bestie zde řvou o požehnání?! Ah, měl bych zvěšet vás, vy podlá hrdla, však Julius chce být dnes milostivým!... Psi chytří vědí, že mé požehnání jich duši zbaví všech smrtelných hříchů, krom dvou neb tří – sám nevyznám se v počtu, ni v druhu jejich – nuže, mějte si je! – Hůl přendal v levici, stáh rukavici a prsty kostnatými, s nichž se blýštěl rybářský prsten, milostivě dával své požehnání na schýlená těla... 124