Sem prosím, messere, sem do té síňky!
A čekal-li jste palácovou pýchu,
to mýlka byla. Olympické Musy
když sestupují k sídlům pozemčanů,
vždy prosté domy oblibují sobě.
Zde bydlím s nimi. Quarino, jenž město,
zkad Catull, básníř dávný, vzešel kdysi,
svým rodištěm zvu, Veronu já míním.
Však přejděm k věci. Messere, vy chcete
číst knihy výtečného Polybia
v jazyce římském? Budete je míti
a z ruky mojí. Z ruky, která našla
bezčetnou řadu spisů starodávných
a vyrvala je nepaměti časů.
A Bessarion, kardinal náš, Hellen,
by pověděl vám, jakou skvělou účast
já na sbírce měl jeho. Muž ten jasný,
jsa stižen hořem, které počalo mu,
když Byzanc padla v ruce Velkoturka,
úsilně sbíral nesmrtelné plody,
jež Hellady strom nesl světu kdysi,
a pro ty dny je schráněl, až zas jednou
neblahé Řecko volnosti se dočká,
by chloubu svoji mělo pohromadě.
Vznešená signorie světce Marka
ji převzala a vystavět chce palác,
kde knihy tyto přebývati budou.
Z těch mnohá, messere, je z ruky mojí.
A Vatikan též svědectví vám vydá
o píli mojí. Zajděte tam jednou
a popatřte na knihy Strabonovy,
sedmnáct svazků v sametové vazbě,
stříbrné spony, listy z pergamenu –
a jaké písmo! Slovo vedle slova
jak vyryto by – to je práce moje,
má vlastnoruční práce! U barbarů,
v německém městě kteréms stroje našli,
jimiž prý možno knihy rozmnožovat
a ruky nepřiložit! Směšná hloupost!
Stroj nerozumný nemůže se měřit
s dovednou umělostí lidské ruky –
však Federigo, Urbina pán moudrý,
podotkl krátce, výstižně a pěkně,
že by se styděl míti knihu v domě
barbarským způsobem tím zhotovenou.
Tož Strabo onen v síni vatikanské
je prací mojí. Z hellenštiny převed
jsem dílo muže toho výtečného
na jazyk Ciceronův. Svatý otec,
Mikuláš Pátý, papežů všech zdoba
a světlo světa, vznešený můj přítel,
té práce přál si, já ji proved tedy.
Ach messere, je těžko bránit slzám,
pomní-li duše toho, jenž teď trůní
v nádheře Elysia a jenž zval se
zde svatým otcem, Mikulášem Pátým!
Svět bohatší byl, dokud on žil na něm,
teď nebe raduje se, zem však truchlí.
Všech Mus byl ochráncem a vlídným otcem
jak básníků, tak umělcův i vědců.
Ba, jako Stvořitel kdys hrstce hlíny,
tak vdechl život beztvárnému světu,
a svět žít začal! Zavolán byv k němu
(když moje jméno v palác jeho vniklo
a o mých schopnostech mu zprávu dalo),
já spatřil nad papíry schýleného
magistra postavičky neveliké,
zažloutlé barvy v suchém obličeji –
však jakmile vzhled, bozi, jaký pohled!
dva černé blesky najednou mě protkly,
toť Zeus sám, když s Titany byl v boji
a bleskem takým v Tartarus je srážel!
A přistoup ke mně, ruku podal vlídně,
já líbal ji a viděl černé stopy,
jež inkoust nechal na těch suchých prstech.
Duch jeho mocný prostičkou měl schránku,
však sám si o tom zažertovat ráčil:
– Viď, papežem se kněžisko to stalo,
jež stačilo by tak tak na zvonění
kdes na odlehlé vísce třikrát denně! –
A prostým mnichem byl kdys svatý otec,
žil nuzně tenkrát, vyučoval dítky
v rodinách Albizzi a mocných Strozzi
a tehdy, messere, už zadlužil se,
kupuje kodexy a dávaje si
vzácnější opisovat... Od té chvíle,
kdy v středu vyslanců a kardinalů
jel z konklave za hlaholení zvonů
na bílém oři k hrobům světce Petra,
svůj zlatý věk datují Musy naše!
Vatikan celý ihned naplnil se
písaři, překladateli a vědci,
a listy šuměly a hbitá péra
skřípala v síních, které znesvěceny
bývaly dříve profanními činy.
Špehýři vyšli do všech konců světa
a špehovali – ne po bludech lidských,
však po kodexech, rukopisech vzácných,
jež zlatem platili a s nimiž potom
se navraceli šťastni v město věčné,
jak konsulové dávní s trofejemi.
Ba, vládl jako nenasytný Saturn
zlatého věku ten náš svatý otec,
knihami sytil se a knih jen hladov
byl neustále. Mor když vypuk v Římě,
do Fabriana uchýlil se s dvorem,
do Fabriana, že se zhotovoval
tam papír nejlepší. A písaře své
vzal sebou všecky, by mu nepomřeli
ve městě nákazou zlou ohroženém.
Ach messere, je těžko nevzpomínat,
a vzpomíná-li se, pak slzí nelít!
Neb není větší bolesti, jak praví
výtečný Dante, nežli vzpomínati
na doby štěstí v hořké chvíli smutku...
On kdyby živ byl, nebyl byste našel
mě tady ke všem službám ochotného!
A Polybia by se nedostalo
vám z ruky mojí!... Takto dostane se
a doufám, messere, že uspokojen
tak budete, jak svatý otec kdysi,
když Strabona jsem jemu vyhotovil.