VESELÁ PŘÍHODA V KLÁŠTEŘE
OBERNDORFSKÉM.
Na dvacetčtyři v svatých zdích
tam žilo panen šlechtických
a žily v stálém veselí,
neb nouze nikdy neměly
a světa toho marnosti
nad nebes kladly radosti.
A k tomu sjížděli se tam
ku radovánkám, zábavám,
ku hřešení a poháru
od Schwarzwaldu a Neckaru
šlechtici mladí. Tu vždy vzplál
stem světel refektáře sál,
na stolech jídla přívaly,
ze sklepů vína vybraly,
a když se snědlo, vypilo,
pak k posledu se tančilo
za šumné hudby provodu
až k slunečnímu východu.
48
A tu se stalo jedenkrát,
co pověděl bych tuze rád,
neb žertík byl to pěkný dost
a vzbudil všudy veselost.
To skorem půlnoc byla již
a každý mladý tovaryš
se točil v kole s jeptiškou.
Tu světla uhašena jsou
a všecky dvéře zamčeny
a z přepažení u stěny
jen silněj hudci zahráli.
Však páry v tanci ustaly.
A panic za mniškou se hnal
a lapiv ji, hned častoval,
že ona nesteskla, ni on.
A pomilovav, dal se v hon
po jiné Krista nevěstě,
jak namátla se na cestě.
A hluk byl v tmě té, smích a křik,
noh dupot, neb jen okamžik
se hledali a pouštěli
a zase k jiným letěli.
Jen jediného rytíře
zlý potkal casus k nevíře,
49
a že zdál se mu krátký čas
a mněl, že světlo vzplane zas,
tu jal se křičet: – Panici,
prodlužte, prosím, štvanici!
Tři sestry mám tu v klášteře,
tři mnišky chyt jsem v důvěře
a vždy mi slůvko nebo smích
zradily jednu z sester mých!
A z toho věru nemalá
veselost v tmě té povstala
a neblahému panici
dopřáli novou štvanici
a času rádi dali mu
až k rozbřesknutí jitřnímu.
(Citováno posl. Jarošem v řeči o konfiskační praxi v Praze, proslovené dne 12. března 1909 v poslanecké sněmovně.)
50