Vy, mladý muži, jenž tu převádíte
obrazy se zdí na plátěnou plochu,
vy víte přec, že maleb těch byl strůjcem
Andrea Vanucchi, del Sarto zvaný?
Jak neznal byste? Ví to celá Florenc,
Toskana celá, ba i vzdálenější
krajiny světa. Andrea del Sarto –
a já jsem Lukrezia, vdova po něm.
Ach, Andrea můj, opustil mě záhy
a zanechal mi jenom vzdechy, slzy,
můj dobrý manžel! A já vším mu byla.
Obrázku není, kde by nezpodobnil
svou Lukrezii. Madonny ty všechny
mé tahy nesou, ke všem jsem mu stála,
a Andrea můj říkal: Lukrezie,
svět celý musí kořit se tvé kráse,
jak já se kořím. Však jsem také byla
já krasavicí, jak už ve Florenci
nebylo druhé. Ano, milý pane.
Dnes vidíte tu stařenku jen sešlou,
shrbenou roky, hořem po manželu,
s šedivou hlavou – byla rudozlatá –
a s pavučinou vrásek v obličeji,
však tenkrát – ale nač vám líčit slovy,
co Andrea i tady pro vše časy
zachoval štětcem? Vizte onu fresku,
zrození Mariino, hleďte, v středu
ta vysoká a pyšná krasavice,
jež z obrazu se na diváka dívá –
to já jsem ovšem, jeho Lukrezia.
Tak stála jsem mu, zde to právě bylo,
tak maloval mě. Jantarový řetěz,
jejž vidíte tam na mé bílé šíji,
mám dosud doma – ach, můj drahý pane,
já mohu říci, že jsem byla Musou
umění jeho – dím jen, co tak často
on říkával mi, když mě malovával.
A všechny Madonny – jsem zas já sama.
Ta na trůně, ta v mrtvém Spasiteli,
v Rodině svaté, i ta v Zvěstování,
i tamhle ta, kde svatý Josef sedí
na pytli mouky – všechny ty a jiné
mou hlavu mají, postavu i šaty,
ba, Andrea mě všude vypodobnil,
kde potřeboval vůbec krásnou ženu.
Snad slyšel jste, jak na svůj dvůr jej pozval
král francouzský? Jak zahrnul jej jměním,
jak všichni kavalíři dvora jeho
s mým mužem jednali jak rovný s rovným?
Dva roky byl tam – až jsem napsala mu,
že jako vdova žiji ve Florenci
a lidé že už znáti dávají mi,
že sotva kdy se muž mi vrátí domů,
a litují mě, že tak smutně svadnu
a nadarmo že kvete krása moje –
já napsala to, Andrea šel k králi –
a dovolenou vzal si na půl roku
a přisáh slavně, že se jistě vrátí.
A přišel, plakal, zulíbal mi nohy
a hned mi přisáh, že už neodejde.
A vypravoval o pařížském dvoře,
jak maloval, jak modely mu byly
překrásné paní, ale na obrazech
vždy vyšly zas jen tahy Lukrezie...
Jak žíznil po mně, pane, vidět z toho:
Caritas pro Franceska krále dělal,
– mou tvář jí ovšem dal – a touhou mučen
šat rozepjal mi na hrudi a ňadro
mé namaloval, ano, takto toužil
Andrea po mně... Francouzský král svěřil
mu sumu zlatých, aby nakoupil zde
můj Andrea pár mramorů a bronzů
po starých Římanech a dávných Řecích,
jak vykopají je tu onde z půdy
snaživí lidé, vetešníkům dají,
– můj Andrea se vyznal v těchto věcech –
však král tak málo dočkal se těch věcí,
jak marně čekal na Andreu mého:
tak šťasten byl můj muž, že zas mě vidí,
že z radosti mi koupil skvosty, šaty,
i domek postavil, bych jednou měla
kam hlavu složit. Horšili se lidé
i známí jeho, že prý zpronevěřil
svěřené zlaté a že krále zklamal –
však nikdo neuvážil, jak svět platil
doposud jemu práce nejskvělejší.
Zde, prosím, za tu Madonnu del sacco
mu Servitové, mniši bohaprázdní,
jen deset scudů dali! Každý dal mu,
co sám jen ráčil, můj muž vzal a mlčel.
A ještě potom se mu vysmívali,
že napálit se lakotou dal jejich!
A proč by tedy neměl odškodnit se,
když příležitost tak mu vběhla v cestu?
Král, nekrál – já vím, že ho svět jen šidil,
ať Andrea mu též odplatí jednou!
Tak řekla jsem mu, přisvědčil a mlčel
a pranic nedal na úsudky lidí.
On vůbec byl jak nerozvité dítě.
Jak velký malíř, také dítě duší.
A citlivý byl také jako dítě.
Já tenkrát bratranců pár tady měla
– snad víte, že jsem z rodiny del Tede –
jež členů má jak zrnek v plném hroznu –
i přišel ten a onen, zval sem, tamo,
k zábavě, plesu, třeba na procházku
– a že ho znali – pod oknem jen stáli
znamení dávajíce, a muž plakal
a prosil, žadonil, nu, jako dítě.
A jak pak měl by člověk stále hovět
rozmarům děcka? Andrea rád mlčel
a mluvil-li, já málo rozuměla
slov jeho smyslu. Bylo dosti na tom,
že stála jsem mu k obrazům a kresbám,
vždyť tak jsem vlastně já jen založila
malířskou slávu jeho – sám to uznal –
nu, jaký div, že časem se mi chtělo
jít mezi své a pobavit se trochu
o věcech, které přístupny mi byly?
A příbuzní mi přicházeli často
a Andrea vždy smuten byl a plakal –
ach, pane, co já vytrpěla tenkrát...
A musím říci, já to také byla,
jež poháněla jsem jej stále k práci –
on by byl doved sedět celé týdny
a pozorovat oknem chůzi lidí,
vlnění šatů, pohyb ruk a tváří –
však Andrea to vždycky vděčně uznal,
když rozhovořil se o slávě svojí...
Nu, umřel chudáček můj, člověk měkký,
a mně nebylo dáno rozloučit se
a postát při poslední chvilce jeho!
Mor jakýs byl to, můj muž onemocněl
a pryč mě poslal, bych prý uchránila
před nákazou svou nesmrtelnou krásu.
Tak umřel sám a sám. A Servitové
zde pohřbili jej, u Annunziaty,
kde tolik pěkných věcí namaloval.
A já teď, stařenka, sem chodím denně
a podívám se na ty malby jeho,
na krásu svoji, navždy uplynulou,
na pyšná, mladá, dávná léta svoje...
Je všechno to tam. Vdovou zůstala jsem
a vdova to je réva bez opory,
jí každý vítr prachem země smýkne,
hmyz rozežírá sladké hrozny její,
a každý mní, že utrhnout si může,
což jejího jest. Zemřela má dcera
– má Lina, již jsem s prvním mužem měla –
a věřil byste: zeť mi nechtěl vydat
dědictví po ní? Ba, až k vévodovi
jsem stížnost musila nést, abych přišla
ku právu, jež mi dcera odkázala!
Ach, vdovský úděl!... Andrea můj dřímá
svůj klidný sen a necítí, co trpím.
Však kdyby cítil, hořem spát by nemoh...
Vy, mladý muži, přenášejte správně
ty krásné fresky jeho na svá plátna,
neb muž můj byl přec malíř znamenitý.
To ví se všude. Michelagniolo,
jenž je teď v Římě u svatého otce,
mu často říkal, že by nabídnout měl
své práce papežovi, že by došel
desetkrát větší cti, než všichni druzí,
než taký Raffael, jenž jednu barvu
a jednu figuru zvát nesmí svojí –
však já jsem nesvolila. Můj ty bože,
jak žít bych byla měla v městě cizím,
kde neznám ani jedné lidské duše,
daleko od rodiny, příbuzenstva –
ne, řekla jsem, a Andrea to uznal.
Teď čas je odevzdat svou modlitbičku
milosti boží a všem svatým jeho.
Jdu. Buďte tady s bohem, mladý muži.
Já zdržela snad vás svým povídáním,
však ještě leccos bylo by říct možno.
Až zítra zase... chodívám sem denně
a doufám, že vás zítra najdu tady.
Vím mnoho, mnoho. A vy dovedete
poslouchat pěkně. Slovem nerušíte
proud řeči staré ženě. Na shledanou!