OŘECHOVKA
Sochaři B. Kafkovi.
Tři světy tady. Lidé boháči,
jichž vily planou do hvězdnatých nocí
svých světel čtverci; oni a jich ženy
jen auty jezdí; čím jsou, neví se,
a sotva podle jmen na lesklých štítkách
u dvířek vil, jsou známi poněkud. –
Snad bankéři, snad továrníci – kdo ví?
Svět druhý žije dole v úřadech
kol papírů a pro papíry. Z rána
jak pilné včelky z vrátek vyletí,
zakývnou pozdrav děcku svému v okně,
jež pusy posílá, a s aktovkami
k tramvaji klušou – zatím ženy jejich
zde větrají a z okna do okna
se pozdravují dle hodnostních tříd
svých manželů, pak děvče vypraví
k nákupu se psem, oběd připravují
a odpoledne vyhlížejí návrat
přednosty domácnosti. Den co den tak.
Jen v neděli se pořádek ten mění,
klid v úřadech, den odpočinku doma
a výletů a návštěv.
Třetí svět –
to umělci jsou. Těší se z těch sídel,
jež z dluhů zrobili si. Světem jejich
zde není zápas umění a -ismů
a směrů, hesel, mod a takých věcí –
zde žijí lidsky: u pracovních stolků
9
a v dílnách světlých. Potká-li zde časem
i tuhý klasik druha orfistu,
tu povídají o svých zahrádkách,
o pokroku a rozmaru svých květin
a o bizarních tvarech kaktusů.
Jsou šťastni sluncem, světlem pokojů svých,
neb našli, že ten lidský organismus
jak slunce, tak i světla potřebuje,
a vzpomínají na ta leta dlouhá,
kdy jako mloci žili beze světla
a v chladu v boji s bídou života.
Jdou dolů do města jen, když je nutno
nakoupit něco, nebo k schůzi jakés
té oné korporace – kde jich jmena
se vyslovují s jistým akcentem.
Západní vítr stále přináší sem
výdechy dálných lesů. V slunci leží
ty domky s narudlými střechami
a zahrádky se spoustou voných květů.
A sníh když padne, je tu bílo vše,vše
jak v pohádce. A je to tichý přístav,
kde po zlých plavbách, bouřích, odříkání
parníky, lodi plachetní i bárky
se zdají odpočívat, nežli přijde
ten přísný povel k cestě poslední.
10