ZVONY
To bylo kdys, kdy nudili mě lidé
a kdy jsem rozumíval řečem věcí.
Má bába brávala mě časem s sebou,
když návštěvou šla. Často ke Kleinovům.
Tam páchl tabák, vůně levandule
a voskovky tam měli v oknech. Bába
si s paní Kleinkou povídala. Někdy
pan Klein vstoup vážným krokem, kouře dýmku,
v zelené zástěře a v korálkové
čepičce jakés do světnice,
kýv mlčky pozdrav, k oknu stoup a potom
zas tiše vyšel. Nudil jsem se tuze,
těch paní hovor nijak nebavil mě,
a kočky ani psa, ni jiných zábav
tu nebylo. Pan Klein mě nezajímal,
neb mlčel vždycky – nudný byl to patron.
Leč za čas o něm hovořily věci.
Já poslouchával hlahol našich zvonů,
večerních zvonů s děkanského chrámu,
a slyšel, že si zvony povídají:
To jde pan Klein – tak zahovoří prvý
a druhý řekne nato: Ano, pan Klein,
a oba potom zároveň: Klein, Klein, pan Klein.
A prvý hlásí zas, že to jde pan Klein,
a druhý přitaká a oba nato
dvojhlasem zvoní: Klein, Klein, Klein...
A teď pan Klein se stal v tom mojím světě
kýms důležitým – hovořily zvony
si o něm rozvážně a jenom o něm
a nejen v sobotu si povídaly
i za nedělních slavných dopolední,
15
kdy náměstí se hemžívalo lidstvem,
snad spatřily jej, neboť volat začly
a hlásaly, že jde pan Klein, Klein, Klein...
Dnes ještě, slyším-li ty zvony v rodném městě,
hlaholí stále k duši mé: Klein, Klein.
A vidím jej, jak tiše kráčí k oknu
v zástěře zelené a čepičce té
z korálků stkané, kouří dýmku, mlčí,
a pokoj ten má voskovice v oknech
a dýše tabákem a levandulí.
16