To bylo jednou za těch krásných roků,
kdy staral jsem se státu o armádu.
Čas rozkošný! Kde kdo klel na vojáky
a každičkého groše politoval,
jenž vydán na ně. Vtipným nápadům svým
si politici naši průchod dali:
Tak vojáčky zas! Lid má zas jak dítě
k hrám těmto zírat! Šavličky jen ještě!
(Opravdu tenkrát obráncové vlasti
bez zbraní pobíhali ulicemi.)
A jiných takých vtipů vyrůstalo
a já si ovšem jimi práci sladil.
A žurnalisti! Řezali-li systém
ti páni poslanci a senátoři,
pak noviny do osoby mé bily
a kterak bily! Přešlo málo roků
a ejhle: voják stoupl u nás v ceně,
už nosí zbraň a naši politici
už uznávají velikánský význam
sil ozbrojených, žurnalisti vojskem
jsou nadšeni – a já se smáti mohu,
jak o sto osmdesát stupňů točí
se moudrost světa. Na chvilinku jednu
jsem vzpomněl si dnes z oněch zašlých roků
a povím ji – až bude pověděna,
můj čtenář pochopí, proč povídám ji.
Tož přišel bratr Jindra s referátem.
Ten bratr Jindra s milým tichým basem,
jenž věty jako housenky ne dlouhé
vždy soukal, každá měla hlavu, paty,
šla pomalu a jistě. Jeho oči,
ty bleděmodré rozvážlivé oči,
člověku daly pohlídati v duši
a v duši nikdy záchvěv falše, klamu.
A usmál-li se – ne, on rozesmál se,
jen rozesmát se doved, až mu slzy
v ty oči stouply – harašil smích jeho
jak mírný vítr jeseně, když chřestí
v listoví suchém mohutného dubu.
A to je tedy všecko, bratře Jindro?
Vše. Pro dnes, bratře gen. in. Bratře Jindro,
však já mám něco. Napadlo mi ondy
– víš v dějinách je kořen, z něhož roste
přítomnost naše – dějiny že byly
všelijak za Rakouska upraveny
a našim vojákům jsou vcepovány,
jak Vídeň chtěla. Nutno očistiti
kořeny naše, čili: dnes už možno
povědít pravdu. Pomýšlel jsi na to?
I na to myslil jsem už bratře gen. in.,
a důkaz mám tu docela i v kapse,
pět archů vývěsních je vytištěno,
zde, prosím. Vzal jsem několik těch archů
a prohlížím je... Markomani, Kvádi...
a příchod Čechů... první Přemyslovci...
křesťanství... svatý Cyril s Metodějem...
a svatý Václav... Přemyslovci další...
smrt Vojtěchova... podvody a vraždy...
a žaloby a o rozsudek prosby
u vládců v Němcích... a tak dál a dále...
Tesknota náhle sevřela mi duši.
Víš, bratře Jindro, pravdy jsou, jež říci
lze světu všemu a jsou zase pravdy,
jichž nelze říci ani rodině své,
snad příteli jen. Tož mě poslyš chvíli.
Dějiny naše... Co nás zachránilo
před osudem těch Slovanů na Sále,
na Labi, v Pomořanech? Že jsme duši
ochotně podložili římské noze
a potom že jsme právě v Němcích zřeli
své vrchní pány, k nimž jsme jako čeleď,
své stesky, žaloby a prosby nesli.
Řím blahovolný byl, pár svatých zrobil
nám z naší krve, jak to dělal jiným,
tak Václav, Vojtěch – v Maďarsku král Štěpán,
v Rakousku Leopold, Bonifacius v Němcích,
v Anglii Tomáš Becket a tak vidno,
Řím s vychytralým taktem diplomata
šel v svatých volbě vstříc národů pýše
a polichotil takto jí. Věc druhá,
ti Přemyslovci naši – ved je Osud
svou šťastnou rukou hanbyplnou cestou
jíž běhali k těm Němcům s žalobami
a s peněz pytlíky? A dobrovolně
na šíj svou chomout brali, by lid jejich
nedostal jinak smrtonosnou smyčku?
Lid s ironií dobráckou zřel k Němcům
vždyť „Němec“ tolik byl co „člověk němý“
a nazval-li myš „německou“, a „švábem“
hmyz nevítaný, pak to všecko jistě
mu nebývalo nějak zvláště milo.
A národnost – ta byla jenom citem,
ne rozumovým faktem, a to také
jen k dobru bylo, vědomý boj o ni
by tenkrát mohl vést jen k vyhlazení.
Tak v stínu německém jsme jakž takž žili,
a rostli, sílili. Do dějin vešli
Přemyslem II. Význam jeho jmena
Evropu plnil. Užší domovinu,
tož Čechy, zevropštět chtěl, stavěl města
a řemesníky do nich zval a zaved
pořádek v zemi. A zem tu chtěl míti
velkého státu srdcem pevným, zdravým,
by po koruně císařské moh sáhnout.
Tu po prve se zjevili jak přízrak
ti, již nám na staletí – Přemyslovi
pro život jeho Osudem být měli,
tož Řím a Habsburg. Předtucha to byla
či málo povolný duch toho krále,
proč Řím jej proklel. Habsburg vzal mu život.
A země, státní ideu a všecko.
Pak v pozadí stál, nebo obletoval,
a dívaje se jak sup ostražitý,
co přijde, čekal. Zatím nastaly nám
přepestré doby. „Otec Vlasti“ dosah,
co Přemyslovi bylo odepřeno,
koruny císařské. A sloužil Římu,
až hanba z toho. Židem – hadrníkem
po světě jezdil, sbíral kosti, hadry,
o nichž mu řekli, že to zbytky svatých,
do Prahy vozil je a stavěl pro ně
oltáře, chrámy; pátery a mnichy
k nim přived, že se město černalo v nich
jak mraveniště – mravenci ti žili
a dobře žili pod tou štědrou rukou.
Lid pozoroval, potom začal myslit:
proč oni, prostředníci naši s bohem,
tak káží nám a sami takto žijí?
Je zákon jiný pro ně, jiný pro nás?
Bůh na jazyku, ale v duši ďábel?
A vstali kazatelé z jeho středu
a stvrdili mu: Tak se žíti nesmí!
Bůh nedal lidem rozčísnutý jazyk
a dvojí zákon! Hus, ten svatý člověk,
šel do Kostnice, řek to římským lidem
a spálili ho. Žižka, velký slepec,
pak čistil zemi, nový čas se rodil,
jak vždy se rodí, v plamenech a krvi.
Leč předčasně to dítě přišlo na svět
a bylo slábo, těžce churavělo.
Řím obmyslný vytrvale čekal
a čekal Habsburg. Jednou už se zdálo
že zakotví zde. Ještě ne! řek Osud.
A přišel Poděbrad. Muž s dobrou vůlí
a chabým mečem. Žižkův palcát zmizel
a nemoh nahražen být; česká šlechta
lid zotročila, ovšem jmenem Páně.
I přišla chvíle pro Habsburga, pro Řím,
a čtyrstaleté drama započalo.
A Habsburg proved Přemyslovy plány,
střed Evropy pod žezlo svoje skupil
a duši lidu odevzdal hned Římu.
A za sto roků přišla Bílá Hora.
Tak trochu vzpoura proti poutům Říma,
tak trochu vzpoura proti Habsburgovi,
jenž ořezával moc a práva šlechty.
Lid lhostejen byl. Nes však potom tresty
na duši, těle od Habsburga, Říma.
A Habsburgové, rod to bez talentu,
nadutci dutí a bez udatnosti,
španělsky pyšní na se, domýšliví
na zástupnictví boha, jak jim Řím to
kdys namluvil a stále potvrzoval,
rod, jak jich víc nebylo po Evropě,
ti byli pány našich těl a duší.
Náš lid lil za ně krev svou po bojištích
Evropy celé, jenom za ně, za ně,
ne za myšlenku velkou, za své zájmy,
jen za rodinu onu. Že jsme rostli
a málo známě žili v světě velkém,
jen vlastní silou bylo, vlastní snahou.
Ký div, když pak nás v poslední boj štvali
– a zase jenom v rodiny své zájmu –
my řekli: ne – a zradou, přeběhnutím,
a kde to bylo možno, zbraní v ruce,
my stáli proti nim. A děti Říma,
krev naše česká, ti nás nechápali,
ti honili nás udavačstvím k soudům,
ti modlili se hlasně za Habsburga,
ti prokleli nás a – – – ty, bratře Jindro,
záhadně jaksi k vývodům mým hledíš,
ba, úsměv hraje na dně očí tvojích?
Však víš ty, když jsem listoval v těch arších,
že tesknota mi náhle vešla v duši?
Ba, to jsou pravdy, jež lze říci pouze,
když s přítelem tu sedím beze svědků.
A světu – možno jenom půlku říci.
Tu o Habsburgu, viď? Tu celou půlku.
Tu druhou o tom Římu – rozumíš mi.
Vždyť máme nyní politické strany
a my, vojáci, musíme zvlášť dbáti,
by žádná nemohla si postěžovat,
že někde nějak je jí ublíženo.
A strana římských lidí dost je silna
a pozor dává, Husiti pak naši
se vystříhají do ní někde rýpnout –
co můžem my, my vojáci, jež národ
jen tak tak snáší, zbytečný jak přepych,
jenž zítra klidně odhozen být může?
Ach, Jindro, řekni mi jen, co je volnost,
co svoboda a všechny krásné pojmy,
za něž jsme riskovali živobytí?
A co to, bratře? Naposled snad slzíš?
Mám vztek, řek Jindra pomalu a suše.
Víš, sesil tedy v oné učebnici
ty stránky o Habsburcích. Tak, jak řek jsem.
A zdráv buď! Přijď zas! Na shledanou, Jindro!