Sem tam já přec jen starého zřím rád
a tak jsem vyhledal jej. Seděl sluně
se v proudech tepla na nebeském trůně,
jak vždycky kolem andělů stál řad
a zpíval mu. Leč málo z toho má
ten starý pán už. Silně nedoslýchá,
pomáhá uším sice dlaněma
a kývá hlavou, spokojeně dýchá,
leč andělové řvaním ochraptělí
jsou marnou snahou zřejmě rozmrzelí.
Dvůr jako vždy: sta světců plešatých,
sta a sta světic, cudné komže kryjí
jim všecko od noh vysoko až k šíji,
leč nezapřou žen: ta i ona z nich
vyndává z kapsy střípek z třístě hvězd
a shlíží se v něm, vlasy načechrává,
i plíšek, jenž jim znakem šarže jest,
na hlavě pěkně do pořádku dává –
tak plouží se kol trůnu – jak to vzkázat? –
na pána zřít, na sebe poukázat.
Já vejdu. Rozruch. Světci mračí se
a světice – ó ženské zvědavosti! –
nemohou na mě nadívat se dosti,
jak hejno slepic kol mě kupí se
a štěbetají – ješitou já být,
řek bych vám jakých poklon mi tam daly –
tu starý zhlíd mě, kázal zastavit
zpěv andělům a druhým zmizet v dáli,
šli světci zlostně, světice ne rády –
tak jsme tu zbyli v tichu, bez parády.
A starý pán mě vítá upřímně
– je zřejmo, že jej změna také baví –
prý všechny projevy té věčné slávy
jej unavují, rád prý vidí mě,
prý teď je doba, kdy se smiřuje
jak černé s bílým, tak i oheň s vodou,
což cíl prý všeho vytoužený je,
tož – žertovně dí – půjdem s touto modou –
leč já prý křičet musím – on prý tuší,
že zpěvem tím zde zalehly mu uši.
– Co říkáš lidstvu? – vede dál slov proud –
Co výši jeho? Jaký pokrok skvělý!
Však touhy jeho vždycky k vzhůru spěly –
snad neupřeš to (musím podotknout,
že tykáme si) – vidím tohleto
a jako tenkrát, když jsem se stvořením
byl hotov, řekl jsem si: dobré to,
tak dneska nad tím jeho povznesením
si mohu říci: ano, jste mé děti,
já hrd jsem na vás, hleďte dál tak spěti!
Ten velký pojem „demokracie“!
To slovo nyní učiněno tělem,
mnou plánováno, všeho stvořitelem,
dnes lidstvem slavně dokončeno je.
A hlavy nejlepší, co má jich svět,
teď svědectví už loyalně mi daly,
že to je tvůrčí činosti mé květ,
mé vůle souhrn velký dokonalý,
a proto dím, že správno by to bylo
dnes uznat znovu svět za dobré dílo. –
Tak starý prál, a já nevypuk v smích,
ba, řasou nehnul. Svět je pod mou patou,
už dávno vládnu měrou vrchovatou
vším, co on stvořil, krom těch fades mdlých,
jež nebem zove. Jak se vymkla mu
ta vláda věcí jeho, tuchy nemá,
dlí v sebeoblouzení v neznámu,
já vládnu světu, takto je nám dvěma
teď vyhověno, jdeme s touto modou
a – jak dít ráčil – oheň žije s vodou.
Ostatně celé dílo stvoření
se jeví bájí hodně povážlivou,
já vzbudil v lidech touhu takřka divou
dostat se k jádru všeho vědění,
vše prozkoumá se přísně kriticky,
prorýpe, hledá, až ten člověk milý
udělá k všemu závěr logický –
nu, smát se musím, mysle na tu chvíli,
jak starý klel, když sved jsem Evu k tomu,
že poznání plod rvala s toho stromu!
To myslím si. A nedím slovíčka,
nač zlobit ho? Teď jedná se mnou vždycky
tak kamarádsky, řek bych přímo lidsky –
nač tedy rozčilovat dědíčka?
Však opačně, že podle přísloví
nemohu docela tak skrýt svých kopyt
a aby nemyslil si bláhový,
že jeho blahoskloností jsa opit,
se pomaličku nátury své vzdávám:
v pichlavý trochu výklad tu se dávám:
– Což lidstvo! Pravda, přímo poskokem
jde na své cestě ku vznešené výši,
už plíce jeho místo vzduchu dýší
jen humanitu. To zvu pokrokem.
Když srbský Alexandr zabit byl,
Evropa v slzích topila se celá,
teď řecký stát odměnu vystavil
milion drachem za krk Veniséla,
Evropa mlčí, já jen čelo chýlím,
nebo to je, jak dít ráčíš, černé s bílým.
A snad se doneslo už k uším Tvým,
jak Italie, zem Tvá, a jak Habeš,
co k tomu Evropa dí, co dí papež
(Habeš a papež nesprávný je rým,
však správná-li je věc ta, rozsuď sám)
a Japonsko a Čína – smutno, smutno
a lecos ještě zde a lecos tam
v pořádku není. Jinak vyznat nutno,
že lidé v značce pokroku jen žijí.
Též pěju ody na demokracii.
V ní sešli jsme se. Správně naznačit
Jsi ráčil věc tu. Tys jí dal dar řeči,
já duši její chytil ve svou léči
a tak ji vedem. Můžem šťastni být,
že našla se a praktikuje tak;
pár decenií s ní as vytrváme,
než lidstvu pro hladový věčně zrak
zas nové formy živobytí dáme –
neb nevěřím, že vrcholné to dílo
by lidstvu k světa konci dostačilo! –
Neslyšel, slyšel. Říci bojím se,
že nerozuměl. Do daleka hleděl
a na svém trůně spokojeně seděl
jak nasycený ptáček na římse.
Pak rozesmál se: Liško podšitá!
Jak dokonale jádro věcí chápeš,
co jiný šel by kol jak necita
ty vyznáš, že ten rým tvůj Habeš – papež
je nesprávností. Takých rýmů roje
mí andělé zde sypou v písně svoje! –
Hned na to, jako by mu napadlo,
že nelze nechat jen tak bez odvety
ty ony moje ironické věty,
že nutno zbavit jedu žihadlo,
dí povznešeně: Ty přec dobře víš,
že člověk ve všem svobodnou má vůli,
já trestám pak až, řek bych raděj spíš,
že odměňuji. Kam se člověk skulí,
tam lože jeho. Jak to zapotřebí:
buď ve tvém pekle, neb zde u mne v nebi. –
Však tohle augurství mě dohřálo:
jsem ďábel, ale potvora jsem přímá
nač sofistikou takou hodnou Říma,
mě balamutí? Co se událo
od dob těch, kdy jsem zřel jej naposled?
Co povídat chce? Jeho nebe tedy!
Pár bab a dědků cestou jsem tak shled,
jen tolik jak jich bylo naposledy,
co u nás v pekle plno k prasknutí je
a vesele se konečně tam žije!
– Svobodná vůle... Co chceš říci tím?
Že člověk vždy a všude musí býti
svých činů pánem? Celé živobytí?
A zodpovědnost nese? Jak a čím?
A zaslouží si odměny či trest?
Ty, pane bože, ty jsi spravedlivý
a všecko víš, co bude, i co jest –
tož dovol, že se ďábel trochu diví
a příkladů pár podá soudu Tvému,
Ty vysvětli a pomoz hloupoučkému!
Hle Adam s Evou v ráji... natrhat
si směli, kde co chtěli... strom jen jeden
byl zakázán jim... zákazem-li veden,
co člověk neudělá? Byl tu had,
tím hadem já byl, abych absurdnost
zákazu Tvého před oči dal Tobě
Ty vševědoucí, věděls, že had – host
je svede lehce, znals, že ve útrobě
hněv vzplane Ti... že odsoudíš je s křikem
a z ráje dáš je vyhnat okamžikem.
Jak mohli, měli jednat jinak? Pověz, jak?
Vše předem věděls – a hráls komedii...
svobodnou vůlí, že prý lidé žijí,
když Ty víš, musí oni tak a tak...
Tys věděl: Kain zabije Abela,
on tedy zabil – a Tys zuřil zlostí –
což kdyby byl se vzpříčil docela
a nezabil ho? A Tvé vševědnosti
se takto rouhal? Těžko vymysliti,
jak bys byl hrozně stihal jeho žití!
A jděme dál: to jabko Evino
je lidem prvotního hříchu kletbou,
Tys věděl, jakou bude strašnou setbou
po řadu tisícletí. Povino
Ti lidstvo bude jakýms pokáním,
Tys věděl, že je syn Tvůj pouze splatí,
znals, jak mi plníš peklo čekáním,
však teprv paks Ho nechal křižovati
a věděls od věků, že teprv tady
hněv Tvůj se usadí... Víš dohromady,
že všecko k smíchu mi to vlastně je?
Jsi nejvýš moudrý? A jsi spravedlivý?
Jsi nejvyší, či nad Tebou kdes civí
kdos ještě vyší? A ten tvůrce je
jen člověk, efemerka, jež se chví
a shasne – a tak rozluštil vše námi:
jsme roboti dva metafysičtí,
jež stvořil pro své těžké hlavolamy,
mě v peklo vstrčil, Tebe dal si v nebe,
mně slouží – na jazyku maje Tebe!
A my dva máme zodpovědnost vzít
za celou onu lidskou komedii?
Zde miliardy lidí žijí, žijí
a musili se klamat, lhát si, bít,
a zuřit na se – vždyť to žití jich
je věným bojem – a Ty vpředvidoucí
měls znát, co osudem je tvorů Tvých;
ne mohli – musili tak; když pak k soudci,
tož k Tobě přišli – k soudu? K smíchu! Jak to?
vždyť znals, že jinak nemohli, než takto!
A panečku, mě člověk pěkně spsul.
Mě, svého vládce. Sepsul mě jak kozla,
jenž nádobou je pro hříchy a pro zla,
svou špatnost všecku na mě odsunul.
Já omluvou jsem ničemností všech,
já ženu tam jej, kde si může škodit,
já dějin jeho smysl jsem a dech –
to vše Ti může vlastně polahodit,
jak řek jsem: ústy k Tobě jen se tulí
a činem jde po své a mojí vůli. –
Já domluvil. Jak na Něj popatřím,
až líto mi ho bylo. Jako zničen
na trůně seděl bezraden a sklíčen,
zrak upřen v prázdno. – Co teď? – tiše dím.
– Co teď? – On opáčí. – Víš, zaleť v Řím...
A vyřiď, že jdeš od mě... Stačí zatím...
A rozlož to tam pánům červeným...
Já doufám, že tam ještě něco platím...
I papežovi... Opravdu mi líto...
Mně nelze už... Nechť oni vysvětlí to. –