NAD MRTVOLOU DÍVKY, JEŽ SE ZASTŘELILA.
Na černém rouše, jako mramor bílý,
to skvostné tělo v zraku pospas leží,
a duše má zde nad ním pustá šílí.
Zní smutně půlnoc z nitra městských věží.
12
Ni ton, ni barva. Mrtvo tělo sněžné,
jež třáslo se, planulo v lásky muce
a v objetí jej ovíjelo něžné,
než revolver se blýskl v malé ruce.
Ta rána v hrudi jako rudá růže
kdys plála, teď jest bezbarvá a zvadlá.
Ach, kolikrát tam tiskly se rty muže,
kdy v smíchu řeckou hlavu na zad kladla.
Než zradil ji, to tělo bylo lyrou,
pod jeho rukou jež se sladce chvělo.
Pak zoufání, kdy zřela jen v noc čirou...
Má stopu vrásek ještě její čelo.
Ty oči magické jsou sklenné. Není
víc v hrudi živa lásky píseň tato?
Na skvostný prs jsem ruku dal jí v chvění.
Jak ruku vbořil v mrazivé bych bláto!...