XXVIII. NA PŘECHODU

XXVIII.
NA PŘECHODU
Jak snění nevěsty jsou ty sny naše: My myslíme a žijem jen k té chvíli, až – – a tu hned se zachvíváme plaše: můj bože, bychom se jen nezmýlili! – Ach, přijde čas, jenž jinak všecko změní, než myslíme si. Celkem dny ty budou jak jízda vlakem – zprvu rozechvění, pak lhostejnost a v posled zmíráš nudou. A že jsme touhy svoje příliš vzpjali, poklesnout musí. Sklameme se nutně. My chtěli palác vzorný, dokonalý, a Osud odbude nás trochu smutně. A zas pak žít se bude v svárech, bojích a smutku z všeho, jenž tak duši drásá. Jak žena vzpomíná dnů dívčích svojích, tak zateskní se i po hrncích masa. Nu, bude nějak... Vždyť jsme lidmi pouze, Vv bláhových touhách můžem být jen šťastni. Leč jinak přec se nese žíti nouze, když žijeme ji ve chalupě vlastní. 1916.
45