XXXIX.
VÍDEŇSKÝM PŘÁTELŮM
Je jasno již – vy v dobách minulých
jste zvávali mě ke svým večerům
a kroužkům svým jste představili mě:
– M., Böhmens Dichter, Autor Magdalenas,
auch über Rom hat er verfasst ein Buch –
a když se pleše vaše skláněly
nad výkladem mým o mém národě,
o jeho dějích, jeho utrpení,
o křivdách, věky na něm páchaných –
a když jsem vznášel těžké žaloby
za pošlapanou svoji otčinu,
k nimž kývali jste všichni hlavami
a souhlasili v přísných odsudcích –
a když se dcerky vaše přihnaly
s grácií úsměvů a s památníkem –
Já myslíval: Hle, zřejmý obrat tu,
v těch lepších hlavách už se rozjasňuje
(a vaše hlavy ovšem mínil jsem),
je možno žíti s nimi, vedle nich,
neb roste v nich, co tak rád jmenuji
budoucí člověk, dobrý Evropan – – –
teď jasno, blahosklonní přátelé!
Ta válka smyla s duší líčidla
a já jsem poznal staré sobkyně...
A proč že si mě takto zvávali?
Syn domovníka, dítě ulice
byl chudým tátou poslán na studie
a celý dům se tomu ušklíbal.
61
Pan domácí řek: Vida, domovník,
kluk studovat má, zřejmo, že se jim
v tom našem domě špatně nevede.
A partaj ta a ona čekala,
až praskne vše, a hoch ten vrátí se
a na tátových ztroskotaných snech
si postaví zas prostý verpánek
či jiné řemeslo.
Hoch rost a rost
a studoval.
A za čas uznali,
že způsoby má, slušný zevnějšek,
ba, slečna domácích, jež střetla se
s ním na ulici, přesvědčena byla,
že možno pozvat jej, až budou mít
svůj den.
I zvali jej a líbil se.
Až začal otec jeho domovník
ve sběhu náhlém věcí velikých
svůj velký proces vésti o dědictví,
jenž ohrozit prý mohl celý dům,
ba, dokonce i zájmy životní
domácích pánů –
Konec, konec byl.
A mladík byl zas děckem nuzoty,
syn domovníkův, nárok nestoudný,
a viděl zlobyplné pohledy
a slova slýchal zlá a nenávistná –
a tak je jasno, milí přátelé.
Hlas krve vaší náhle zavolal
tím starým tonem, o němž mínil jsem,
že zapomenut vámi nadobro,
62
jak zapomenout chtěli jsme i my.
Ne, není možným pokoj ani smír,
ne soužití, ne shoda sousedská:
vám pýcha bezdůvodná, zloba duše,
slepota ducha, tvrdá tradice
a planost činů nikdy nedovolí,
žít rovný s rovným. A my známe vás
a známe sebe. Všude jasno již.
1917.
63