LXXII.
A VĚŘIT, DOUFAT?
V. D.
A věřit, doufat? Po dnech skepse mrazné
já věřit začal duší nadšenou
v hrst lidí, v jejich karaktery rázné
a dostal záhy za vyučenou,
teď vzpomínám a říkám si: Ty blázne –
a za vírou se dívám ztracenou,
bilanci dělám, položky své sčítám –
zásady, lidé, karaktery ty tam!
Výsledek všeho: veliká je nicka.
Den života se chýlí k večeru,
teď melodie dozní harmonická
v tom velkolepém, hlučném závěru:
Nic – to je všecko, k čemu duše lidská
dochází u nás. Nic – to v ofěru
mi podal život na konci své dráhy.
Nic – výsledek mé práce, vůle, snahy!
Oh, kéž bych mohl v jednom okamihu
vyhladit stopu cesty ujeté,
bojovné prosy, každou veršů knihu
a zvláště vzkřiky víry velké té!
Jak hloupý skřivan, když přiletí z jihu
já sypal je na lány zakleté –
jenže ten skřivan, ten se neomýlí,
když jaro hlásí, přijde ono v chvíli!
Proč tedy píši? A proč tohle právě?
Snad přec kus malý víry ješitné
130
zbyl ve mně. Sto let uplyne tak hravě
a otázka se třeba zakmitne
v té oné potom mudrující hlavě:
což nebylo v té době bezcitné
v té maškarádě hlupců, darebáků
jednoho aspoň vidoucího zraku?
Pro příští vydám svědectví to tedy:
My s pojmy cti jen mumraj tropili,
my pravdě naplivali v jasné hledy,
a spravedlnost na kříž přibili,
my slavný odkaz otců naposledy
s cynicky vážnou tváří probili,
na hrobech jejich tančili jsme v páru,
k jich pomníkům šli místo k pissoiru.
A to je vše, co bude jednou zníti
těm příštím ze dnů našich zámezí...
A věř mi, že jsem toužil tu moc míti,
bych spravedlivou uspal Nemesi,
neb jistě vím, že bude jednou mstíti
na soudě zlém a přísném bez mezí
kaz duší, tvrdost srdcí, hříchů míru
i sklamanou mou naději a víru.
131