LXXVI.
PROF. DR. ZD. NEJEDLÉMU
Tak často na mě pustil jste svou střelu,
můj střapatý, kyselý konfusie –
dnes odpovím jen hrstkou ritornellů.
*
(Prý dokud vojákem jsem byl, prý tuze
– ač Zdeněk Nejedlý mě napomínal –
já káru reakce táh v státní struze.)
*
Nuž pomůžeme trochu hlupáčkovi,
– jak praví Rus – Že voják slouží mlčky
dnes každý kaprál profesoru poví.
*
(Prý nezamyslil jsem se – jistě v pýše –
a nechtěl nésti trudy Nejedlého
a tovaryšem býti továryše.)
*
Věc nátury a vkusu. Byl bych prvý,
jenž šel by s ním snad – jenže vidím, cítím,
že je to nudný patron s octem v krvi.
*
A potom: radí, káže, hrozí hlasně,
pět roků vysvětluje, přesvědčuje –
a člověk ptá se: Co pak chce on vlastně?
137
(Prý nyní naříkám a pláči mnoho,
leč, oč on staral se tak celá leta,
prý nevidím já východiska z toho.)
*
(Prý čirá skepse jsem a pranic více,
prý nedovedu už těch věcí chápat,
jež on osvětlil jako vlasatice.)
*
Tak nadhodí mi spoustu věcí křepce
a mám já nyní koštětem mu smýčit
prach, pavučiny v pošetilé lebce?
*
Proč čte mě? Stačí ingeniu jeho
ta otcovská a positivní moudrost
starého Boleslava Jablonského.
*
A pro dnes tedy, konfusie, vale!
Tu a tam příště dovolím si dát vám
ne slzu, ale cukrlátko malé.
138