Seděl mi v pokoji,
rukama mával,
důtklivé akcenty
slovům svým dával,
jeden z těch našinců,
jenž podle zvyku
pro státní nemoci
má apatyku,
nemoci probírá,
léky k nim vybírá,
prstem vzduch probodá
a sází rány
všem škůdcům národa
na všechny strany.
Tuze prý do moll jdou
mé verše dravé,
pro duši národa
nejsou prý zdravé,
měl prý bych nadšení
rozsívat raděj,
víru prý hlásati,
buditi naděj,
že je tu lepší čas,
že bude dobře zas,
vždyť přec rok od roku
stoupáme vzhůru
po dráze pokroku
přes zlobnou chmuru.
Ta krise morální,
jíž stát je chorý,
prý mizí zřetelně
za doly, hory,
zřejmě prý proniká,
co nesmí ostat:
stát není pro strany,
strany jsou pro stát,
prý už je jasně zřít,
jak našich dějin nit
vine se z klubíčka
určení svého:
trochu víc Havlíčka,
míň Stříbrného.
Jdem-li prý k detailům,
zřejmo je všude,
senát že odstranit
potřeba bude,
pak provést restrikci
v poslanců řadě,
konečně restrikci
ve slavné vládě –
má-li se šetřiti,
prý nutno začíti,
vždyť ten náš malý stát
opravdu má tu
nákladný aparát
velikých států.
A má-li dál se jít:
nejsme zvěř němá,
člověk zde člověku,
vlkem být nemá,
je třeba zlidštění
dle nové noty,
zporážet v národě
kastovní ploty,
ta demokracie
ať v nás už ožije,
žít budem čileji,
to prý nás hubí,
že dosud máme jí
jen plné huby.
Vše to se obrací,
jak tvrdí mnozí,
ruší se auta i
saloní vozy,
a vyšší společnost
v upřímném citu
padnout už nechává
exclusivitu,
přísahá dojista,
že vše se uchystá – –
odpusť však čtenáři,
že toho dost mi,
co s ohněm ve tváři
líčil ten host mi.
Vždyť on mi vykládal,
jak se už cítí,
že nám je minulost
kořenem žití:
mrtví že žijí v nás,
my že z nich rostem,
že nejsou víc už jen
náhodným hostem
při našich slavnostech!
Že jejich duch a dech
proniká všecky dny
– jak jdou tak řadou –
pobídkou, příklady,
výstrahou, radou!
Vždyť on v svém nadšení
šel za hranice;
odnikud nehrozí
zkáza prý více,
doma prý – známek je
určitých dosti –
kol státu seskupí
se národnosti –
a tak prý nemám být
na příště černovid,
mám prý zřít v budoucnost
nadšeným zorem,
prý budem – možná dost –
Evropě vzorem...
Dneska je v Bohnicích
člověk ten rázný
zavřen – prý nadobro –
se zlými blázny;
myslím, že obrazy,
které mi snoval
patrně před lidmi
kdes opakoval,
zkoumali jeho stav,
našli, že není zdráv –
do Bohnic nato pak
s nebohým bratrem –
já tehdy – – nejsem však
přec psychiatrem.