XVIII.
DĚJINY LIDSTVA
Lidstvo miluje pohádky o štěstí: vytvořilo si jednu za sebou, jednu před sebou – aby mělo co oplakávat a na co se těšit – v tuto poslední se vžilo tak, že v ní pevně věří – a kdo ví, není-li touto vírou podmíněno celé jeho živobytí?
Z netištěné knihy neznámého filosofa.
[89]
Ráj ztracený...
Sad dětských našich snění...
báječná idyla a prarodičů byt...
A s pánem bohem jakés nedorozumění,
pramatky mlsnost, hloupost praotce,
prohnaný plaz a utržené ovoce...
Ach, ráj je pryč... nám zbyl jen stesku cit –
ta pohádka je za námi...
Ta lepší budoucnost...
Jen dál a dále k ní...
Je to cíl lidstva kdes v jakési nivě,
báječná idyla a meta poslední...
a že ji dostihnem, tak pevně věříme
a že jen pro ni zde bojujem, trpíme –
ach, cesta k ní je hrozná zoufanlivě...
ta pohádka je před námi...
Pohádka za námi,
pohádka před námi –
a toť dva póly, mezi nimiž bije
se celé moře lidské tragedie...
90