XI.
Koruně svatováclavské.
Český lid byl naivní dobrotisko. Nemohl pochopiti, jak možno žíti bez korunovaného krále. I nabízeli korunu českou králi polskému – odmítl, potom po dvakráte knížeti litevskému – odmítl – i byl z toho zármutek po celých Čechách – – –
Z dějepisu země České.
Blíž mrtvých králů, kteří vždy jen v pýše
a úctě nosili tě na skráni,
ty, symbole náš, odpočíváš tiše
ve zamříženém temném ústraní.
Je dobře tak... Ti králové jsou prachem
a co z nich žije, jest jen pohádkou –
nuž zůstaň ty i s povybledlým nachem,
kameny, zlatem na ně památkou.
54
Je dobře tak... Ty v zamřížené schráně,
a je ať kryje kámen zvětralý –
nač nutili tě jenom na čís’ skráně,
jež o tě vůbec ani nestály? –
Ať oplete tě pavouk! Nerušený
ten obraz bude! Ty tak zastřena,
z králů je popel, národ ponížený –
ta trocha cti však není ztracena!
55