Stín, mlhoviny, šero všude...
čas zoufalý, kdy neví se,
zda noc teprve nyní bude
či zásvit jitra zjeví se...
Příšerně zrakům v černo splývá
pár ujetých a známých cest...
kde za dne věc nám známá bývá,
teď chmurná silhouetta jest...
vzduch těžký je... v něm chví se cosi
nám neznámého... těžko dít,
zda sprchne z toho trochu rosy,
či bude hučet, blýskat, hřmít...
A ve svých chýších sedíme my,
neblahé děti soumraku;
louč žlutá vrhá stíny k zemi,
jež rovnají se přízraku
a děsí nás... s tím svitem sporým
to šero z venku zápasí,
hrá po líci nám leskem chorým
a tíhu hází v pod řasy...
do smíchu nutíme se, křiku
a veselého hovoru –
však jen ton ztlumeného vzlyku
chví v jizby dusném prostoru...
Z nás někdo chvilkou vyjde, hledá
nějakou cestu, světla kmit –
však venku tma jen na vše sedá
a mlčení a hrozný klid...
dál v hrdle sedí nejistota
a v prsou bezejmenný děs –
my nemáme chuť do života,
je prokleto čím’s naše „dnes“...
Ó světlo, světlo, než nám vzplane
zas kdesi slunce rozhodně –
jen ne ty louče rozhárané!
Kéž vzplanou někde pochodně!
A byť by nám i zapálily
slaměnné střechy nad hlavou –
jen když by trochu záře vlily
v tu dobu šerou, nezdravou!...
Syn soumraku, kam ze svévole
osudu jenom byl jsem vklet,
jenž v rovných zatracenců kole
mu s nimi kletbu vrhám zpět –
já cítím v hořkém rozželení,
jak planě žiji svoje dny,
jak prázdnou práce má, mé snění,
jak život můj je nicotný
a želím – ne, že nedopřáno
mi žít kýs život veliký,
když svitlo lidstvu první ráno
nad vonným luhem antiky –
ni po tom vzduchu renaissance,
kdy sil bych svižné poklony
v sonety, ballady a stance
a zpíval sladké kanzony –
nic neznám v času vlnobití,
nač díval bych se teskně zpět –
jen to, že nicotné mé žití
je opožděno o sto let,
že nezastih’ jsem, Velká Revoluce,
tvůj blesk, tvé hromy, opojný tvůj vzduch,
když ze sinavých mračen hřměly prudce
v sežloutlý, svadlý, mrtvý lidský luh,
že v největší té dějin epopeji,
jež zaduněla světa okrskem,
můj život nebyl vlnou ve peřeji,
mé sloky jedním světlým paprskem!...
Ó když tvé slunce v krvi zapadalo,
a hrozný stín se po něm rozpřah už –
byl bych svůj krk – jak tisíce jej dalo –
dal s úsměvem pod guillotiny nůž
a spokojen a šťasten jistě hleděl
na minulých dnů svojich krátký řad –
ach, takových pár obrovitých neděl
duch lidský prožil jenom jedinkrát!