Bálová květina.
Ta kytka vzatá s ramene
s bálových modrých šatů
mi stokrát za den vzpomene
na bledou, štíhlou Katu.
Vlas všední, světlý; její rysy
též nejsou vzorem krásy snad –
krásnější všechny byly kdysi
ty ženy, jež jsem míval rád!
Den za dnem zvolna pomíjí,
já každou z drahých chvílek
jen vzpomínáním probiji
jak platonický snílek.
Jest to jen zrak, jenž plá tak krásně,
jak podzimní jas oblohy,
ten věru hoden krasší básně,
než mohu psát já ubohý!
51
Ta suchá kytka vzpomíná
mi na ten zrak a řasy –
ó Kato, dobrá, nevinná,
jak se to skončí asi?
Tak jako kdys, viď... Tvoje maman
ti svatební dá šíti šat
a vyhledá ti muže sama,
jenž bude tě mít také rád,
ty budeš vzornou paní též,
jak tomu mrav chce světa,
a s úsměvem jen vzpomeneš
na svoje mladá léta...
Mně také upomínka zbude
na ten tvůj zrak, tu tvoji líc –
a moje kniha míti bude
zas o pár trpkých veršů víc...
52