Slunce pálí jako peklo,
listy vadnou na stromech;
jeden oheň tvoje hlava,
v žilách krev se vleče žhavá,
v prsou, ústech horký dech.
Hloupé slunce! Plýtvá žárem,
jako já kdys ohněm svým;
však mu také lesk jen chabý
jako úsměv scvrklé baby
zbude jednou na podzim!
Žil jsem mnoho, trpěl mnoho,
že jsem mnoho miloval,
zdá se mi, že v tomto žití
zvyklo už mé srdce píti
s každou láskou hořký žal.
Teď je jinak... viďte, Kato,
rozejdem se v pokoji;
trochu suchých konvalinek,
trochu fádních upomínek –
obé za nic nestojí...
V mládí týčili jsme čelo,
když v nás začal život hřmít;
život hřměl však bez únavy,
svěsili jsme brzo hlavy –
nač si nechat v čelo bít?
Nač se starat? Moudrý osud
už nám metu vyměřil!
Jáma v zemi... roztomile!
Nač si hledat ještě cíle?
vždyť už ani není sil...
Protivny mi slunce lesky,
v hrudi mé zní tony hran,
myšlenky jdou mozkem svadlým,
jak na podzim vzduchem schladlým
houfy černých, řvavých vran.
Chtěl bych bál mít v zimní noci,
v žár kde líce rozkvetou,
v záři plynu protančiti,
ve valčíku chtěl bych žíti
s divou jakous’ brunettou!...
Zřel jsem včera pěknou bouři:
siný obzor blesky vzplál,
v zpráhlou zemi vody hřměly,
jak by zničiti ji chtěly –
pak zas slunce plálo dál.
Dneska zas vše žárem vadne,
bouře neprospěla nic –
jeden blesk ten k hrudi zpráhlé
udeřit tak mocně, náhle
způsobil by věru víc...
Krásný výlet! Propoceni
vracíme se v město zpět,
v očích prach, a hrdlo pálí,
v dirce u kabátu malý,
umořený, lesní květ.
Dámy si ten výlet chválí
– bonton dam to prastarý –
mokrý šátek každá vije
kol své bílé, něžné šíje,
pobodané komáry...
Hrozná tato kniha žití!
Každá stránka nuda, sten,
trochu světla z nenadání,
pak zas muka, marné zdání
a tak jde to den co den.
Člověk zvykem už jen zírá
na ta fádní písmena;
proč pak raděj’ nepropadne
zprvu konfiskaci řádné
taká kniha bezcenná!
Raděj’ sedět ve kavárně
jako svadlý pessimist,
teplou vodu chvilkou píti,
špatný doutník vykouřiti,
při tom hrozné verše číst –
nežli v park jít, kde je šumot,
hovor, smích a v tváři klid,
nežli mladé, krásné ženy
s manžely tam zavěšeny
vidět plny štěstí jít...
„Kupte, pane, čerstvé růže,
narcisky zde, reseda,
karafiát mám tu taky –“
malé děvče modré zraky
s prosbou ke mně pozvedá.
Probírám ten její talíř –
květin věru přemnoho;
děvče rychle peníz vzalo,
srdce však se ihned ptalo:
„Co s tím, blázne, pro koho?...“
Ironie osudu to:
Z žen, jež znal jsem v žití svém,
ty, mnou nejvíc milovány,
nejkrutší mi daly rány –
řekly vždy, jak bídným jsem...
V srdci prázdno, smutno, teskno...
marně rozum zvedá hlas –
přec bych milovat chtěl znova,
třebas moje láska nová
řekla mi to časem zas...