V té době pohnuté, jež v obra vzrůstá denně,
jež plna paradox, sentencí, zázraků,
kdy volnosť, svoboda se daří utěšeně
pod paragrafů jhem a v stínu bodáků,
v té době pohnuté, kdy pokrytectví zraje,
kdy pravda umírá, lži nohou zdupána,
kdy lidskosť uniká kams v nadpozemské kraje,
kdy rozum nad city hrá roli tyrana,
v té době pohnuté, kdy u nás všechno hnije,
kdy musíme si zrak obestřít frasemi,
by děsná zoufalosť, jež pod pravdou se kryje,
nám zhnusit nemohla ten život na zemi,
v té době pohnuto, kdy zápal, svoje síly
náš národ v směšnostech probíjí úžasně,
kdy příliš mladí jsme, abychom vážně žili,
a k žití jarému sestárlí předčasně,
v té době pohnuté, kdy v naší satirice
se rojí vtipy zlé na Botič, na tchyně,
páterská kritika kdy hloupne víc a více,
a v slokách pro panny zří spásu jedině,
v té době pohnuté, kdy naděje se ztrácí,
že zásvit lepších dnů se přec jen dostaví,
kdy člověk žije už jen tupou resignací
a vleče úhorem ten život zdlouhavý –
dle Tvého receptu jsem začal věnec plésti,
jím škrtím černý spleen, jím škrtím bídu zlou,
a k němu roste mi dost drobných kvítků štěstí –
chceš znát jich několik? jich vůni vábivou?:
mít bytosť u sebe, již jsem si moh’ jen přáti
tak luznou, rozmarnou, tak jemnou, vznešenou,
již budím polibky, jež s polibky jde spáti
a jíž je polibek i trestem, odměnou,
jí kouzlit úsměvy na bílé, jemné líci,
nad nimiž vypukám v smích sám jak děcko pak,
jí hladit, líbat vlas se jako zlato stkvící
a číst, co srdce jí diktuje v šedý zrak,
a jít s ní z večera ulicí oživenou,
kde světlo v krámech plá, kde hučí lidstva dav,
a být jím unášen a duší rozechvěnou
přec cítit samotu dvou milujících hlav,
a v hlavě verše kout a slyšet sloky šumět,
a v srdci hudbu mít, jež láká ke smíchu,
ti skvostným nápadům své ženy porozumět,
s ní šatům divit se a barvě tepichů –
a bez vzpomímek žít, jak bych byl zrozen včera,
žít žitím dítěte, jež vyhřívá se kdes,
nehledět do zítřka a nelekat se šera,
jen slunce, slunce mít a cítit slunné „dnes“ –
Zde trochu vůně máš, zde trochu toho světla,
jež padly v pravý čas v tu chorou duši mou –
vždyť jinak byla by tma šílenství tam vlétla
nad vlastní prázdnotou a dobou pohnutou...