SKIZA JESENĚ
Již jde tím tichým, drobným krokem,
jde lesem, nivou, ulicí
ta stará panna s modrým okem
a bledou barvou na líci.
Mdlý slunce lesk jí rudým zlatem
do postříbřených vlasů kles,
a vítr trhá jejím šatem
jak rozpustilý, hravý pes.
Ten šat je omšen, místy kmitne
to záplatou v něm křiklavou:
má klobouk formy starožitné
s vlající pentlí žlutavou.
Má v ruce astru, květ, zkad zírá
stesk po dobách, jež bývaly...
má parasol, jejž neotvírá –
neb slunce teď už nepálí...
A chodí tichým, drobným krokem
po lese, nivě, ulici
ta stará panna s modrým okem
a bledou barvou na líci.
– Tak v šerých dnech vždy nachází si
pár míst těch láska zrazená,
kde v květech, vůni kdysi, kdysi,
on líbal jí líc... ramena...
115
a špičkou svého parasolu
do trávy ťuká, do snětí,
co každý krok jí srdcem dolů
jak hořká jehla proletí. –
Pryč láska, květy, pryč lesk žhavý,
pryč vše, co bylo nejdražší –
a vítr, ten pes její hravý,
jen suchým listím haraší...
Přijď, ženo, k nám! Přijď za večera,
kdy bolest bývá příšernou
a vítr honí mračna šerá
a třese každou lucernou!
Přijď k nám, ubohá! V jizbě naší
je fauteuil z doby rokoka,
a teplo z kamen zimu plaší,
a lampa září s vysoka!
Přijď, poslouchej! Mně veršů chasa
sic duši často odnese –
však žena moje zlatovlasá
vždy povídá a směje se!
Přijď, nechoď po těch smutných polích
a lese pustém, zčernalém,
kde lká cos, úpí v stromech holých
jak bolest v srdci zoufalém!
Přijď! V té večerní chvíli naší
je letních nocí hvězdný třpyt,
jenž tvoji bolest jistě splaší
a vykouzlí ti dávný klid!...
116
A zatím pole, les a pláně
háv vezmou zářné neviny –
jak by kdos zas ti vsypal na ně
ty bílé, letní květiny...
117