– Zdar, Rufe, spěcháš dozajista k foru? –
– Tak, Lepide, a mním, že cestu jednu
konáme oba. Budeš volit Crassa? –
Jak celá centurie naše, Rufe. –
– A naše taktéž, Lepide. Oh, Crassus!
Muž výtečný a mocný. Platil dobře? –
My vděčně voliti jej budem, Rufe...
Jak přepodivný bývá rozmar mocných!
Ten Crassus! Táhnouti chce proti Parthům
k večeru žití svého. V kraje cizí,
přes pouště zlé a nevlídných řek proudy,
barbarů zemí dosud nezbádanou.
A požehnán-li kdo je, jako Crassus,
zemskými statky, otroky i štěstím
i vahou hlasu svého v celé obci – –
– Ó Lepide, a přec v tom plánu smysl.
Hle, čeho pohřešoval dosud Crassus?
Vojenské slávy. Triumf slavit touží
jak Pompejus a jak jej Sulla slavil.
Chce vrátiti se jako imperator
z asijských krajů dálných, nehostinných.
A že konečně i ne s prázdnou rukou,
však s řadou lodí dobře obtěžkaných –
vždyť známe Crassa! Bohatý to velmož,
však tím míň v počtech zapomene sebe. –
– A praví se, že půjčil Caesarovi
ohromné sumy k zaplacení dluhů? –
– Tak, Lepide. Měl ovšem dluhy Caesar,
neb dobré srdce jeho nemohlo snést
pohledu na dlaň cizí otevřenou,
i sám rád dobře žil, jak přával jiným,
by dobře žili. Ó kéž měl by Caesar
tak jmění Crassa, všem by bylo dobře
občanům římským! Crassus tedy pomoh,
když lid a senat přiřkli Caesarovi
Gallie správu, neboť věřitelé
hrozili zdržet Julia zde mocí.
Teď v Galii si slavně vede Caesar
a slávu Říma vnáší do nejzazších
barbarských končin. Velké věci jistě
provede muž ten, než sestoupí v Orkus. –
– A může býti ještě větším Caesar,
než Pompejus jest? – – Lepide, Pompejus
čím byl a jest, to víme dobře všichni;
však něco vězí v povaze té hrdé,
že nelze dobře věřit v pevnost štěstí,
jež provází ji. Neboť povahy jsou
už také, které spoutají své štěstí
a vlekou je, však takových též dosti,
jež odpudí je. Taký démon, myslím,
jest v Pompejovi. – – Vyznám se, ó Rufe,
že nerozumím dobře slovům tvojim,
však věřím v pravdu jejich, neboť žiješ
veřejných věcí v proudu, pozoruje
i čin i lidi. Já dle povahy své,
jež ráda tráví v přemítavém klidu,
jdu sadem rád a pozoruji práci
svých otroků. I k dětem rád se dívám,
jak v tlupách zápasí, tož hrajíce si
na krále barbarské a římské vojsko,
svádějí boje, triumfy pak slaví –
hle, tak se dějiny mým jeví zrakům
v hře nedospělých – rád i v pole vyjdu
a pozoruji dary Cereřiny,
vůz Apollina na modravé pláni
a barvy věcí vzdálených i blízkých,
jak mění se a hrají během denním.
Tak přijde jednou poslední den žití,
a já žil také, třeba takto jenom. –
– Tvá povaha, Lepide. Nelze jinak.
Však nutno zrychlit, tuším, naše kroky,
neb heroldi již vystupují v prostor.
Já v trhu otroky tři ondy koupil,
a dva z nich věru hotovým jsou jměním. –
A pro kterou že asi vlastnost, Rufe? –
– Ten jeden kuchařem je k pohledání.
Z ryb, ptáků, rostlin upravit zná jídla,
že požitkem se věru oběd stává
až uměleckým. Druhý zahradníkem
je dovedným, jenž v krátce sad můj změnil
na rozkoš očím. Za to třetí otrok
má málo ceny. Ničema, lhář, pijan. –
– Tož zabiješ jej, či jej prodáš, Rufe? –
– Jej nechci zabít, neboť je to peníz.
A prodat nelze ho, neb známým stal se.
Však paedagogem jest teď dvou mých chlapců,
neb otrok něčím zaměstnán být musí.
Zdar, Lepide, jdu ke své centurii! –
– Buď, Rufe, zdráv a zdráv buď dům tvůj celý! –