JEDEN Z DESÁTÉ LEGIE.

Josef Svatopluk Machar

JEDEN Z DESÁTÉ LEGIE.
1-1Už nemluvte mi! Nezdržíš mě, matko, 1-2slzami svými, ni ty, otče, slovy. 1-3Jde Plancus, Macron, Timidius, Garbo, 1-4i já jdu s nimi. Imperator zabit, 1-5náš Caesar zabit! Jak tu váhat možno? 1-6V legii jeho sloužili jsme spolu, 1-7v té desáté, on říkával jí „moje” – 1-8a vidíte, jak ve všech rázem ozval 1-9– když s večerem dnes na zpěněném koni 1-10ten jezdec přijel s děsnou zprávou vraždy – 1-11se jeden hlas: náš imperator volá, 1-12a půjdem všichni k orlu legie své!... 1-13Je zabit Caesar!... Bílé domky naše 1-14a role, jež se svěže zelenají 1-15pod čistým světlem březnového slunce, 1-16ty křičely by, ty by vyčítaly: 1-17Jaks mohl zůstat, když jde o Caesara? 1-18Vždyť odměnou jsou z dobré ruky jeho, 216 1-19když skončila se válka. 1-20Matko, otče, 1-21vy život dali jste mně, on dal více: 1-22života smysl, účel. Dal mu sebe. 1-23Tam v Gallii i v pláních Hispanie 1-24i v drsném vzduchu Epiru, když táhli 1-25jsme proti senátu a Pompejovi, 1-26i v Africe, kde Caesar zlomil slavně 1-27poslední odpor, nebylo ni chvilky, 1-28kdy nebýval bych hotov skončit život 1-29na povel jeho. A jak já, tak druzí. 1-30Legie všechny. Bylo nám, když vyjel 1-31v červeném plášti, v zářící své přilbě, 1-32by řídil bitvu, jak by bůh nějaký 1-33se díval na nás. Jasný bůh a dobrý... 2-1U Alesie v nejpernějším boji 2-2tak pochválil mě: Dobře biješ, Line! 2-3A když jsme město ztekli, ruku podal 2-4a pochvalu dal před legie tváří – 2-5svou ruku dal tak malou a tak bílou, 2-6a Linus váš byl nejšťastnějším z lidí. 3-1A teď je zabit... Nemoci a bitvy, 3-2zub jedovatý zlomyslných plazů, 3-3barbarů úskok, námahy a bědy, 3-4vše, o čem se vám, venkovanům prostým, 217 3-5nesnilo ani, ušetřily jeho, 3-6by v posled v srdci světa, v samém Římě, 3-7zahynul dýkami těch podlých vrahů, 3-8jež přáteli zval... 3-9Bído, děsná bído! 3-10Náš imperator! Tělo jeho nese, 3-11jak jezdec řekl, tolik ran, co bitev 3-12vítězných svedl! 3-13Říme, bídný Říme, 3-14tolikrát měl tvé hady pod svou patou 3-15a nerozšláp jich – za to oni vťali 3-16své jedovaté zuby v srdce jeho... 4-1Jedenkrát – proti Nerviům jsme stáli – 4-2když přivedla nám hlídka barbary dva 4-3odkudsi z lesů, muže divé, hrozné, 4-4neb těžko bylo na nich rozeznati, 4-5co vlas je, vous a medvědí co kůže. 4-6A imperator dal je v stan svůj vésti 4-7a tlumočníkem vyptával se na nich, 4-8kde kraj jich, kmen, jich počet, jaké zvyky 4-9a obyčeje, jaký způsob boje – 4-10a slouchal nakláněje trochu hlavu 4-11a z nesouvislých řečí smysl tvoře 4-12řek písařovi: Napiš, Sulpitie. 4-13A zas se ptát dal – stál jsem tenkrát v stanu 218 4-14a do dnes slyším měkký ten hlas jeho 4-15diktovat tiše: Napiš, Sulpitie... 5-1A ten hlas ztich, a mrtev imperator!... 6-1Když vojsko spalo, psával domů listy 6-2a písařům svým při tom příhody dne 6-3k zápisu skládal řečí uhlazenou – – 6-4oh, tak se ženou obrazy ty duší, 6-5že nemožno je ani slovy lapit, 6-6však při každém jen duše více bolí... 7-1Náš imperator! Ano, půjdem všichni, 7-2já, Macron, Plancus, Garbo, Timidius 7-3– pět v osadě nás z desáté té jeho – 7-4vyjdeme záhy, po třídenní cestě 7-5dostihnem Říma – co dál bude, nevím, 7-6a druzí nevědí, snad mladý Caesar, 7-7snad Antonius sbírá vojsko pomsty – 7-8však jistě desátá tu bude prvá 7-9jak jeden muž stát pod svým slavným orlem 7-10mrtvému vůdci věrna... 8-1Vrátím-li se, 8-2pak, otče, rád se oddám s tebou péči 8-3o brav a role; ne-li, pak si vzpomeň, 8-4že umírání těžkým nebylo mi... 219 9-1Noc pokročila. Spaní tvoje, matko, 9-2je lehké tak, a vstáváváš vždy záhy, 9-3když začnou hasnout hvězdy. Vzbuď mě, prosím, 9-4kdyby snad spánek uklidnit chtěl trochu 9-5tmou milosrdnou tesknost duše mojí 9-6a žár mých víček... Vzbuď mě tedy, máti, 9-7by Plancus a ti druzí nečekali... 220