JEDEN Z DESÁTÉ LEGIE.
1-1Už nemluvte mi! Nezdržíš mě, matko,
1-2slzami svými, ni ty, otče, slovy.
1-3Jde Plancus, Macron, Timidius, Garbo,
1-4i já jdu s nimi. Imperator zabit,
1-5náš Caesar zabit! Jak tu váhat možno?
1-6V legii jeho sloužili jsme spolu,
1-7v té desáté, on říkával jí „moje” –
1-8a vidíte, jak ve všech rázem ozval
1-9– když s večerem dnes na zpěněném koni
1-10ten jezdec přijel s děsnou zprávou vraždy –
1-11se jeden hlas: náš imperator volá,
1-12a půjdem všichni k orlu legie své!...
1-13Je zabit Caesar!... Bílé domky naše
1-14a role, jež se svěže zelenají
1-15pod čistým světlem březnového slunce,
1-16ty křičely by, ty by vyčítaly:
1-17Jaks mohl zůstat, když jde o Caesara?
1-18Vždyť odměnou jsou z dobré ruky jeho,
216
1-19když skončila se válka.
1-20Matko, otče,
1-21vy život dali jste mně, on dal více:
1-22života smysl, účel. Dal mu sebe.
1-23Tam v Gallii i v pláních Hispanie
1-24i v drsném vzduchu Epiru, když táhli
1-25jsme proti senátu a Pompejovi,
1-26i v Africe, kde Caesar zlomil slavně
1-27poslední odpor, nebylo ni chvilky,
1-28kdy nebýval bych hotov skončit život
1-29na povel jeho. A jak já, tak druzí.
1-30Legie všechny. Bylo nám, když vyjel
1-31v červeném plášti, v zářící své přilbě,
1-32by řídil bitvu, jak by bůh nějaký
1-33se díval na nás. Jasný bůh a dobrý...
2-1U Alesie v nejpernějším boji
2-2tak pochválil mě: Dobře biješ, Line!
2-3A když jsme město ztekli, ruku podal
2-4a pochvalu dal před legie tváří –
2-5svou ruku dal tak malou a tak bílou,
2-6a Linus váš byl nejšťastnějším z lidí.
3-1A teď je zabit... Nemoci a bitvy,
3-2zub jedovatý zlomyslných plazů,
3-3barbarů úskok, námahy a bědy,
3-4vše, o čem se vám, venkovanům prostým,
217
3-5nesnilo ani, ušetřily jeho,
3-6by v posled v srdci světa, v samém Římě,
3-7zahynul dýkami těch podlých vrahů,
3-8jež přáteli zval...
3-9Bído, děsná bído!
3-10Náš imperator! Tělo jeho nese,
3-11jak jezdec řekl, tolik ran, co bitev
3-12vítězných svedl!
3-13Říme, bídný Říme,
3-14tolikrát měl tvé hady pod svou patou
3-15a nerozšláp jich – za to oni vťali
3-16své jedovaté zuby v srdce jeho...
4-1Jedenkrát – proti Nerviům jsme stáli –
4-2když přivedla nám hlídka barbary dva
4-3odkudsi z lesů, muže divé, hrozné,
4-4neb těžko bylo na nich rozeznati,
4-5co vlas je, vous a medvědí co kůže.
4-6A imperator dal je v stan svůj vésti
4-7a tlumočníkem vyptával se na nich,
4-8kde kraj jich, kmen, jich počet, jaké zvyky
4-9a obyčeje, jaký způsob boje –
4-10a slouchal nakláněje trochu hlavu
4-11a z nesouvislých řečí smysl tvoře
4-12řek písařovi: Napiš, Sulpitie.
4-13A zas se ptát dal – stál jsem tenkrát v stanu
218
4-14a do dnes slyším měkký ten hlas jeho
4-15diktovat tiše: Napiš, Sulpitie...
5-1A ten hlas ztich, a mrtev imperator!...
6-1Když vojsko spalo, psával domů listy
6-2a písařům svým při tom příhody dne
6-3k zápisu skládal řečí uhlazenou – –
6-4oh, tak se ženou obrazy ty duší,
6-5že nemožno je ani slovy lapit,
6-6však při každém jen duše více bolí...
7-1Náš imperator! Ano, půjdem všichni,
7-2já, Macron, Plancus, Garbo, Timidius
7-3– pět v osadě nás z desáté té jeho –
7-4vyjdeme záhy, po třídenní cestě
7-5dostihnem Říma – co dál bude, nevím,
7-6a druzí nevědí, snad mladý Caesar,
7-7snad Antonius sbírá vojsko pomsty –
7-8však jistě desátá tu bude prvá
7-9jak jeden muž stát pod svým slavným orlem
7-10mrtvému vůdci věrna...
8-1Vrátím-li se,
8-2pak, otče, rád se oddám s tebou péči
8-3o brav a role; ne-li, pak si vzpomeň,
8-4že umírání těžkým nebylo mi...
219
9-1Noc pokročila. Spaní tvoje, matko,
9-2je lehké tak, a vstáváváš vždy záhy,
9-3když začnou hasnout hvězdy. Vzbuď mě, prosím,
9-4kdyby snad spánek uklidnit chtěl trochu
9-5tmou milosrdnou tesknost duše mojí
9-6a žár mých víček... Vzbuď mě tedy, máti,
9-7by Plancus a ti druzí nečekali...
220