Král Thessalie, Alexander, tyran,
jenž proto lidi nabodával na kůl,
že rozkoší mu bylo podívání
na řinoucí se krev, na řvavé muky
a křeče údů, jež opouštěl život –
jenž pro svou a svých honících psů radost
do medvědích a vlčích koží zašil
zloupené po sousedstvu bydlitele
i podané, když znelíbili se mu,
i dvořeníny v stavu nemilosti –
král Alexander seděl na svém křesle
v divadle ferském, když šel přes jeviště
kus „Trojské ženy“ starce Euripida,
a zachmuřený, hlavu nakloněnu,
poslouchal Hekubiny pláč a vzdechy,
jež střídaly se s nářkem Andromachy.
Máť reků, žena hrdiny tu byly
v zajetí truchlém, od spálených krbů
a hranic, na nichž oheň zžíral těla
skosená nelítostným mečem řeckým,
vojáků rukou odvlečeny byvše
v ležení vrahů, žalně naříkaly
za vším, co bylo, žalněji pak nad tím,
co v nedaleké chvíli přijít mělo. –
Král náhle povstal v půli tragedie
a vyšel spěšně s mračny ve zlých očích.
Pad na diváky strach a hrůza náhlá
i herce zachvátila na jevišti,
zmlk Hekuby pláč, nářek Andromachy,
a pohledy svých tragických mask slali
kams v nejistotu osudů svých lidských.
Však tyran zastavil se u východu
a ze zbrojnošů jednomu tak kázal:
– Jdi, vyřiď hercům, aby dále hráli
a nelekali se mé mračné tváře.
Nic jim se nestane i divákům nic.
Jen smutkem vplížil se mi nějak v duši
pláč těch dvou ženských postav na jevišti.
I odešel jsem, neb ten smutek dral se
zas z duše ven mi slanou vodou očí –
a potom ještě: cos mi hrdlo stisklo
a srdce, jakby zabíti mě chtělo,
bušilo do mne – – Jakýsi bůh vložil
podivnou sílu na rty histrionů – –
Ať hrají dál, však nechci býti při tom. –