ZA RANÍHO ÚSVITU V ATHENÁCH
Zář raní bledne, Chrysillo, a kohout
svým zpěvem hlásí bílé dení světlo.
Už zlatorohý měsíc klesá s nebes,
kde vládl sboru plápolavých světel –
shasneme lampu svědka naší noci,
jenž viděl vše a maně nás as zradil.
Chrysillo voná, stárne svět i bozi,
Tithonos sestár! Tvrdě vyhnal z lůžka
svou ženu Eos, časně vyštval do tmy
ji zlatoprstou, usměvavou, štíhlou,
ač měla ještě spánkem rudá líčka.
Shled naší lampy paprsk zabloudilý
Tithonos, starý mrzutec a sobec,
a vytušil to štěstí noci naší
a tupých starců závistníků zvykem
chtěl zničiti je...
Proto vyštval z lůžka
svou mladou ženu, zlatoprstou Eos.
85