XANTHIPPE, ŽENA SOKRATOVA
Tak jako včera – ve stavení není
už ani olivy, ni kouska sýra,
ni skývy chleba, není ani drachmy,
bych koupit mohla; na ulici nejdu,
by nekývl mi každý, kdo mě vidí:
Hej, zaplať přece, ženo Sokratova! –
On, těžký život! Muž můj chodí kdesi
a lidi škádlí. Bozi asi zmátli
mu rozum v hlavě. Sochařem byl umným,
jak ženštiny na Akropoli svědčí,
jež vyrobil kdys. Nebohý já člověk,
já svěřila mu život svůj v té víře,
že o můj osud bude postaráno,
sta žen tak činí, sta žen nezklame se.
Běs lenivosti posed duši jeho,
a co jsme měli, všecko stěhovalo
se k lidem cizím. A on mluví, mluví,
až hrozno z toho. Po ulicích chytá
neznámé, známé, za plášť přidrží je
a žerty tropí. Kde to všecko bere,
když doma nouze sedí při ohništi
a bída hostiny nám vystrojuje!
A jemu všecko jedno. Přijde vesel,
pln šaškovin, mým starostem se směje
a k obavám mým odpovídá vtipem.
Že na divadle zdrojem posměchu je,
že vážní lidé zle se na něj katí –
i to mu k smíchu. Meletos prý ondy
řek kdesi, stát že musí zakročiti,
i Anytos, když z divadla šli, křičel,
že nedovolí se mu kazit mládež,
a Lykon, řečník, hrozil, že se nesmí
92
brát lidem víra v božstva starodávná.
Já vím, já vidím, jaké hrozné chvíle
mu nastávají, a on – jen se směje.
Své ruce zdvihám marně k mocné Heře
a Hestii – snad urazil je příliš,
že neslyší mne. Znepřátelil sobě
i bohyně i lidi – bědný člověk.
A co je platno – život svůj bych dala,
jen kdybych těžkou hodinu tu mohla
od hlavy jeho nějak odvrátiti.
93