OSTROV ZAPOMNĚNÍ.
Jest pokoj, v němž nic není drahého,
jen spousta kněh. Ty stojí v příhradách
do značné výše kolem čtyřech stěn,
ty na stole jsou, leží na zemi,
i po židlích jak zdomácnělý host
se roztahují. Podobizen řad,
tož zemské schránky nesmrtelných jmen,
se dívá v pokoj s příhrad temene,
a několik snů milých malířů
knihami nezajaté kryje zdi.
Veliké okno vede k severu
přes rudé střechy, zahrad vlnění,
přes hřbety mírných kopců viničních
k lesnatým horám.
Města shon a šum
sem nedoniká. Na půl venkovem
jest odlehlá ta tichá ulice,
kde maně člověk zná už člověka,
[7]
rodinu jeho, jeho osudy,
psy, děti, služky – všechno podle jmen,
ač nestýká se s nimi. Hrčí-li
vůz pískem ulice, tu v oknech všech
se hlavy zjeví, pátrající, proč
a kam se šine nezvyklý ten zjev;
cizinec jde-li, pozorují ho
a hádají, kde asi zaklepe...
Buď požehnán, můj tichý ostrove!
Jak vítám chvíli, den kdy v náruč tmám
se sklání, a já, štvanec života,
dopadám těžce v klidný asyl tvůj!
Ty všechno dáš: ty v očích vyhaslých
zas jiskry vznítíš, nervům ochablým
dáš vzpruhu novou, čilost navrátíš
ty krvi ztrmácené – dík ti, dík!
S modravým dýmem cigar o závod
sny polétají nenapsatelné,
ty nechytitelné sny nejkrasší,
jak tanečnice v síni sultána,
jichž jiný smrtelný zrak nesmí zřít.
Z kněh – tu jen stránka, tu zas řádka jen,
tu sloka jedna – vlídně hovoří
to nejlepší, čím lidé nejlepší
8
kdys žili v světě; jejich portréty
se dívají tak jaksi přátelsky
a hovoří: My žili, trpěli,
a život celý – klamná minuta,
a Věčnost pouze pravdou zůstává.
Sny tančí dál, a Moudrost úsměvná
se shovívavě dívá v jejich rej
tím zorným úhlem velké Věčnosti.
Vše zladěno je, harmonií je
zlo, dobro – nutno vše jak den a noc.
Zde rány se jen lékem stávají,
zde zloba prostodušnou hloupostí,
zde podlost nemocí, a prázdnou slinou
je pomluva; sny zemské o slávě
tu nejsou víc, než cigar modrý dým,
k uznání dneška uši hluchy jsou,
neb zrak se dívá jen v soud Věčnosti. –
Ty osamělý tichý ostrove,
ne dobrým, ale lepším stává se
v tvých březích člověk; pro ty hodiny
tvé měkké, teplé Robinsonády
rád naučil se nyní snášeti
zlost Sudby, jednotvárnost denních vln
i pusté kymácení života...
9