GAVOTTA.
Podej mi ruku, dítě mé,
do říše snů svých půjdeme.
Nad hlavou slunce bude plát
a my se budem zase smát.
Poskoky vrabců, chrapot psí,
zlekaná slípka na návsi,
zrak vypoulený hříběte –
všechno je směšno na světě.
Všemu se smějem, frizurám
bezvadných mládců, barvě dam,
jež v lících leží, buržoům,
již mají renty, čistý dům,
hofrátů hrudi vypjaté,
páterů tváři ducaté –
63
nade vším mírný smích náš zní,
ta moudrost světa poslední.
V mou ruku vlož svou, dítě mé,
zas jednou světem půjdeme.
A zapomenem jednou zas,
že šediny nám bělí vlas,
že tíží duší našich let
už tolik decenií let –
podej mi ruku, dítě mé,
smát se zas jednou budeme,
života mírní mudrci,
bez plísně stáří na srdci.
64