RANNÍ HODINY
Víc ze žhavého slunce neproniká
než zlatý prach, neb plachty na verandě,
kde sedíme, jsou spuštěny. A sedíme tu
s ctihodnou vdovou, Madame Lebeděvou,
a samovar na stole šumí, šumí,
a zlatý čaj se ve sklenicích třpytí
a suchary tu, máslo, žluté hrušky,
jimž ruměnec na oblých bocích leží,
a velké hrozny omželého vína.
A Madame Lebeděva tiše, zvolna
mě jako špačka vyslovovat učí
akcenty ruské, slova vysvětluje,
i stránku přečte z čerstvě přišlých novin
a ptá se po žití a zvycích našich.
I vypráví o drahém Turgéněvu,
s nímž mluvila kdys, líčí jeho chůzi
i pohyb bílé ruky, když si projel
své stříbrné a čisté husté vlasy.
[73]
I verše zacituje, měkké verše,
jež psal – jen pár verst odtud blíže moře –
Alexěj Tolstoj, poet zbožňovaný
vší ženskou Rusí; kloní při tom hlavu,
ta sladká hudba dosud dojímá ji
jak před léty, když byla dívkou snivou.
(Muž její, rozšafný a vážný sudí,
už na druhý rok věčným spánkem dřímá
pod bílým kamenem tam v dálné Moskvě.)
O Moskvě mluví, Petrohradu, lidech,
kostelích, divadlech a obrazárnách –
a všecko zvolna, abych porozuměl.
Sbor svěžích hlasů slyšeti sem zblízka,
jichž zdvih a pád kol klepot připomíná,
to z Oleïzu, ze školy, kde děti
Tatarů učí moudrosti se prvé
po způsobu svém.
Poodhrneš chvilkou
verandy plachtu: jaké jasné nebe!
A moře, moře, moře, velké moře
úsměvné, svěží, modře rozčeřené
s tím milionem blesků roztříštěných
v dál, v šíř se táhne...
Bozi, jaké ráno!
74