Praktický rozum vládne světem.
Barbarství věků uplynulých
jsou odstraněna. Není armád,
neb není válek. Těch pak není,
že není hranic. Hranic není,
neb bleskurychlé dráhy, lodi,
letadel mračna, telefony
zmenšily zeměkouli naši,
z map pestré barvy vymýtily,
zrušily pojem vzdáleností
a sbližovaly lidi s lidmi
až konečně si ujasnili,
že všechno jde i cestou míru.
Je pravda: z mírových smluv kdysi
a z konferencí státnických hlav
se vyrojila řada válek,
a osvícení Evropané
v nich pracovali proti sobě
zvyklými kulturními plody:
letadly, plyny, ponorkami,
puškami, děly, kriminály –
až v posled vše se utišilo.
A nebylo tu zvítězivších,
jen přemožení byli všichni
a vítězem byl ten, kdo klidně
se po čas bojů díval z dálky
a čekal, čekal. Amerikán.
A tak se všecko ustálilo:
Je Asie teď žlutohnědá,
Afrika černá, Amerika
s Evropou mátí bílá; vidět
směs barev pouze v Australii.
Leč v barvy plemen neskanula
idyla s nebes. Nekrvavě
se válčí dál: boj hospodářský,
boj průmyslu, boj burs a peněz,
boj cifer studený a krutý.
Svou máti Evropu již drží
dceruška Amerika v poutech,
a stará matka sotva dýše;
už nehledí víc kalným zrakem
do dálek po přispění jakéms –
ten zrak je sklopen k prachu cesty,
jak dýchat – je teď program dení.
A na venek se dí, že dcera
jí vede, řídí, reguluje
letadla, železnice, dluhy,
cla, průmysl a peněžnictví.
Pod drobnohledem jde i život
(nezměníš přirozenost lidskou:
člověku člověk vlkem) dále
i v nových formách starým zvykem.
Jsou savci, jsou i vysávaní.
Jsou duše psí, jež novým pánům
otrocky slouží za ty zbytky,
jak na mísách jdou od tabulí.
Jsou chytráci a spekulanti,
již bezohledně znají stisknout
bližnímu hrdlo, že mu teče
krev skrze zuby – při tom hledí,
by ani kapka nezalítla
k hrozivým trestním paragrafům.
Jsou počtáři, již přizpůsobí
se daným poměrům, když nelze
poměry přizpůsobit sobě,
a z poměrů těch sestrojí si
pro milované tělíčko své
fasonku žití pohodlnou.
A desperádi jsou, již slepě
do trestních paragrafů vráží,
buď vychytrat že chtějí na ně,
buď z touhy slávy – aby zítra
dal radiový žurnál zvěsti
o činu jejich přeobsáhlé
a obraz jejich posluchačům
před oči vstavil: snílci vrazi,
banditi, strůjci atentátů,
adepti herostratské slávy.
Též desperádi živobytí
se vrhli na zločinou dráhu,
když neviděli cesty jiné:
neb tlakem různých filantropů
již tvrdili, že zločinci jsou
jen nemocní a bez své viny
i nepříčetní ubožáci –
se ze žalářů dávno staly
příjemná sídla s čítárnami,
lázněmi, sady, biografy –
tu statistika mohla hlásat,
že zločinost se množí stále,
a zajímavo: takou měrou,
jak ubývalo sebevrahů.
Neb není tady jiné slávy,
než slávy dne. Je vyhubena
tak zvaná dějepisná věda,
jak za dob dřevních kvetla kdysi.
Přítomnost teče rušným proudem,
boj o život v ní zabral všecko,
a není kdy a není chuti,
ba ani nálad, aby někdo
se ponořil v to, co kdys bylo.
Vždyť děje řítily se střemhlav
a rostly, rostly – rostly knihy,
až celé knihovny z nich byly,
a znalci jistili, že tohle
nic není, že to zrnka písku
z velikých planin, že je marno
chtít zachytit i tisíciny
těch velkých rušných událostí.
A také dějezpytci sami
zhnusili lidem byvší děje.
Co jeden stavěl, druhý zvrátil,
co jeden tvrdil, druhý popřel,
a skepticismem otrávení
jak piráti se vydávali
do doby nedávné i dávné
tam brali svatozáře hlavám,
ba, postínali i ty hlavy,
a trupy dávné slávy vlekli
ulice blátem. Nic tam není
než malost, hnus a podlost, špína –
a tak si řekli lidé moudře:
Pryč s takou vědou! Ztráta času!
Dost máme vlastní špíny, hnusů,
svých podlostí dost! Provedlo se,
a lidé odychli si. Děti
pak zajásaly, kdykoli se
o bludných dobách hovořilo,
kdy do mladých hlav cpána jmena
a letopočty králů, bitev –
vše pro nic za nic. Znají nyní
jen cifry praktické a stroje
pro fysiku a pro chemii.
Zeměpis? Sednou do letadla
a letí, letí – vidí řeky
a hory, moře – letí k městům
a projdou je. Pro vzdálenosti,
tož život Marta, Jupitera,
a Měsíce a druhých planet,
zvěř, rostliny, vše co tam žije –
ve školních vidí biografech.
Pro přírodopis vedle kina
jsou velké parky se zvěřinci,
letadlo snese se tam s dětmi
a kantor poví, co je nutno,
ukáže zvíře, ptáky, plazy –
a děti letí zase domů.
Letadla rychlostí jdou světla,
ne jako kdys, kdy divem zdálo
se v minutě pár kilometrů.
Tak od minula odpoutalo
se nyní lidstvo. Důsledky pak
provedlo všude: odstranilo
s náměstí němé monumenty,
jež beztoho by byly nyní
i překážkou i nebezpečím
vířícím autům, avionům;
z museí vymýceny byly
prapory, obrazy i sochy,
kamení různá předpotopní,
památky lidí jeskyních i
palcáty, štíty, staré bible
a sbírky kněh, jež tlely v prachu;
i z chrámů byly odstraněny
oltáře, obrazy a sochy,
a z budov takto vyprázdněných
zřízeny byly nemocnice
a biografy, školní sály
a dílny fysikálních zkumů.
Chrámové věže proměnily
se v signálová místa letcům
a na anteny pro radia;
stráž na nich kontroluje nyní
zda aviony letí v drahách,
jak zákony je nařízeno.
Bludičky znáte? Světélka ta,
jež poskakují po bažinách
za tichých, temných letních nocí?
Kdys v časech, když se vyprávěly
malinkým dětem plané báje,
zlou roli bludičky v nich hrály.
Dnes už jen plaše poletují
a proto snad, by lze nám bylo
je přirovnati k živoření,
jež stihlo verše. Ano, takto
se kmitnou časem na samotě,
kde snílek bláznivý je robí.
A kmitnou se a bez nároků,
zda všímne si jich někdo z lidí –
traplivá sudba zemských věcí,
jež všecky v posled spějí v zánik.
Hle, kvetly kdysi bujným počtem,
a robitelé jejich pyšně
shlíželi s hůry na to lidstvo.
Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy –
i smysl jistý. Ponenáhlu
jak mrskal by je někdo bičem,
se rozskákaly v běh, trysk, úprk.
– To nejnovější, jak to přišlo
z Paříže právě! – Že má míti
i báseň smysl? Pošetilost! –
Že chvít má v ní cit, soucit, něha,
tep srdce? Jak to staromodní!
Toť umění je všechněch uměn,
že nic v něm není! – Dav snad tupý,
že číst by je měl? Jaká bída! –
Jsme exklusivní! Plijem na vše! –
Tak dopadaly rány bičů
na bědné mozky versifexů
a mozky začly šílit, aby
jich nositelé nesli právem
genia známku. Mladé mládí
tak ryčně hrnulo se k předu,
že dvacet roků autorových
už zřejmou pečeť stáří neslo.
Čtenáři zprvu zasnili se
tu a tam někdy nad šarádou,
pak veršů střehli se jak svrabu.
Autoři tiskli dál a dále –
už rytmus zmizel, rým, cit, smysl,
už verše nebyly dál verši,
jen různých slůvek strakatina,
jež poet seštval v hlučnou smečku
a vypouštěl (ne na čtenáře,
ten opatrně šel jí z cesty) –
leč na přátele, děvy známé,
a hlavně na poety druhé.
Kritici sice věsívali
řad úvah k těmto knižečuškám,
leč běda: byla temna slova
těch temných soudů – básníci z nich
jen pitoměli, čtenáři pak
útrpně zřeli na ty sloupce
a nečtli ovšem. V posled úřad
zakročil rázně: v uvážení
že kazí se tu marně papír
a mladé duše, stih ty plody
tak daněmi, že poetové,
již měli společné to s ptáky,
že nic neměli, zoufanlivě
své plody zavírali v šuple
a střízlivěli během času.
Kdo platit moh, tisk pyšně dále,
leč zúžil počet exemplárů
na padesát, na deset, na pět
až vydal konečně jen výtisk,
jejž sám si četl. – Kritikové,
jak kury, pro něž zrnek není,
se v posled dali sami v sebe,
zle na vzájem se obvinili,
že ten a ten a onen onen
je vinen smrtí poesie.
Poslední boj to literární.
Zhas, když se k smrti kritikové
v něm pobili a stichli proto.
I nastal klid a nastal pokoj
po celé zemi. Církve staly
se soukromými společnostmi,
neb lidé našli starou pravdu:
máš-li zde vztahy k pánubohu,
pak není tobě třeba církve,
ne kněží, chrámů, ceremonu.
Kdo potřebu má, obrací se
tam, kde je právě, k pánubohu,
na louce, poli, v prašné cestě
na kopcích, v hájích, ve své jizbě
a víc-li těch, kdož stejně věří,
pak sejdou se a vnoří tiše
své duše do mystických snění.
Tak zmizel kněz i biskup, papež,
palácům, farám dostalo se
účelů jiných, rozumějších –
a pohřbívajíc tento útvar
v tůň minulosti, přivázalo
mu lidstvo s prozřetelnou péčí,
jak všechněm přežitkům těm druhým,
na hrdlo nepaměti kámen.
A čte se něco? Ano. Roman.
Ti drobní národové zmlkli,
neb velká Amerika vládne,
i nad čtenáři. Ujařmila
je na těle i duši. Hází
sta romanů v svět každodeně.
Pět, deset svazků dílo každé
má v rozsahu, a silné svazky.
O prapodivných dobrodružstvích,
o bojích velkokapitálu,
o cestách ve vzduchu a v moři,
technických divech, děje z krajů
na Martu, Luně, Jupiteru,
pro metafysiku pak duše
jsou sensace tu ze záhrobí –
do toho časem vpadne z Číny
kuriosita žlutých lidí,
i černý autor z Afriky se
bizarní jakous prací hlásí –
a svět, dne požívači chtiví,
hladové duše vším tím sytí
a nenasytí. I zde vymřel
hlas kritiků, neb nestačili
číst, třídit. Čilí žurnalisti,
jimž nakladatel platí paušál,
bombastem vítají ty knihy,
a lidé čtou, či dávají si,
by slabý zrak se nenamáhal,
reprodukovat tyto plody
deskami levných gramofonů.
Malířství mrtvo. Znalci našli,
že pokoj nemá míti okras,
byt lidský tedy sestřízlivěl
jak zevně tak i uvnitř. Jistě
malíři spolupracovali
na svojí zkáze. Stále brali
dar řeči výtvorům svým, až je
i zněmili i oslepili.
Aparat fotografický jim
dal ránu smrtelnou, když zmocnil
se tajemství hry barev. Nyní
je spojen s radiem a staví
před divákův zrak kouzlo nálad,
hor, krajů, lesů, měst i vísek,
i podobizny lidí, jimž se
dostává dení proslulosti
ať v světě našem, či v těch světech,
jež s našim světem styky mají.
I hudba, která opustila
ty staré cesty melodie,
(a právem: psychopati našli,
že zhoubně ruší lidské nervy),
je vlivem Afriky a Číny
bouřlivým hřmotem. Není třeba
už not jí, klíčů a všech značek
i zvláštních nástrojů. Je vděčna
za všecko, co se pod úderem
ozývá hlučně, skřípe, vrže,
a piští, duní – konglomerát
těch zvuků proudí lidem v uši
a estetici káží jemu,
že zdravá je a krásná takto.
Že opera i opereta
už také zašly v říši stínů,
je samozřejmo. Z části samy
se odpravily, z části byly
příznivci svými odpraveny.
I dram a veseloher není –
film zvukový, jenž přizpůsobil
se duchu doby, vytlačil je,
a clowni v kabaretních síních
a tanečnice které tančí
i tragedii i věc směšnou
v úborech přírodou jim daných,
a k nimž se obecenstvo hrne
ne pro ty frašky, tragedie,
však pro ty úbory. Cti valné
lékařská věda dožila se:
strom její rozložil své sněti
v šíř a dál téměř nekonečnou,
a na tisíce nových květů
vytrysklo na něm, a to byly
zánovní trýzně těl a duší,
nemoci nové, kterým dána
jsou hned latinsko-řecká jmena
a proti nimž se našly léky
v chemii, květech, elektřině,
sugesci, vodách, magnetismu.
I tady Amerika znala
zaplavit výkvěty své vědy
tu celou bědnou zeměkouli;
um chirurgů pak přispěl divy
a zázraky jež hravě tvořil,
bral údy, vnitřnosti, krev, srdce,
a dosazoval svěžími je,
i vetché stáří omlazoval,
zločiné žlázy v lidech ničil –
leč Příroda, jak by si hrála
na schovávanou, lapena zde,
tam vyskočila svěží silou,
a lidé vraždili se, kradli,
kreteni množili se, bláznů
i příčetných i nepříčetných
víc bylo, než kdy jindy před tím,
nemocí nových jak hub rostlo –
tak příroda si laškem hrála
s horečným lékařským tím stavem,
svým zodpovědným nepřítelem –
a při všem k tomu pravidelně
mřel pacient, a mřel i doktor,
jak v zaostalých dávných časech.
Otázka – kolik otázek těch
si kladlo lidstvo k rozluštění! –
otázka sociální tedy
a všechny druhé ponenáhlu
a bez křiku se rozluštily.
Dějiny, kořen, z něhož rostly,
vyťaty byly z žití světa
a kmeny zvadly, mřely, shnily.
Pod těžkou rukou Ameriky
protivy dávné sblížily se,
fabrikant, dělník našli v posled,
že společné jsou zájmy jejich
a nová otázka že tkví jim
jak na jazyku, tak i v duši:
jak žít? To spojilo je k práci,
to vedlo svorně. Dohodli se.
I zemědělec s dělníkem svým
si ruku podali a stiskli.
A zjednodušilo se všecko:
zde agrárník – tam industrie,
i ty pak časem tíha doby
stavěla svorně vedle sebe
a časem zase proti sobě,
neb život – boj je. Že vše druhé
ať národnost, ať náboženství
a vše, co dávalo kdys hesla
k zuřivým bojům, stichlo, zmizlo –
tož žití tíha tiskla lidi
svou otázkou jen v jednom směru,
ač život, plný různých forem,
mohutně kamsi v dál se valil.
Mister Novak vytrhl se ze sna –
pitomý sen: zdálo se mu živě,
že je na velikém ciferníku
obřích hodin ručičkou, jež pílí
odměřeně vteřinovým kruhem.
Mister běží, běží, dává pozor,
aby každou vteřinu tu dělil
třemi kroky na tři stejné díly,
jak to vídá na svém chronometru –
dech mu dochází – i nohy už se
povážlivě pletou – a co divno,
rozum jeho, jasný bdící rozum,
povídá mu: Mister, je to hloupost,
velikánská hloupost! Vždyť to
není možno, abyste tak běhal,
továrník vy, člověk, inteligent,
který vystudoval v Americe! –
Mister slyší tato moudrá slova,
ale běží, přece jenom běží,
aby úlohu svou řádně plnil,
až mu došel dech a padl právě
na vteřinu čtyřicátou pátou.
Procit. Spocen. Spoceno je tělo,
ale hlava suchá. Těžce dýše.
V ložnici tma, ale zvenčí zřejmě
slunce červnové se prudce tlačí
v těžké záclony. Hled na hodiny,
ručičky i cifry osvětleny,
za pět minut sedm... Pitomý sen! –
zase jako včera, předevčírem.
Tělo spoceno a hlava suchá.
Dopoledne máme tedy Vídeň –
ano, pilot musí připravit se –
ocelovou bursu – v poledne jsem
zase doma – odpoledne káva –
ale hlavně doktora se zeptám –
za pět minut sedm – dvacet minut
možno tedy ještě poležet si –
Mister Harry Novak zavřel oči.
Harry Novak, Čech a světoobčan,
narozen byl v Praze, bydlil v Praze.
Ve Westendu nahoře, kam kdysi
Praha vylezla si z věčné mlhy.
Zdrávo je tu, vítr od západu
nese z lesů Lán a Křivoklátu
svěží výdechy a zahrádky vil
dávají k nim vůni svojich květů.
Celá Praha změněna je valně.
Praktický duch čilé modernosti
smetl starobylé haraburdí
starých částí, bulváry je proťal;
mocné větrníky v čtyrech úhlech
prohánějí svěží vzduch teď jimi.
Jsou tu domy o deseti patrech
z betonu a železa a ze skla,
obchody to, kanceláře, banky;
hřebenaté střechy vymizely,
jsou tu plochy, na nichž připravena
letadla jsou k letu. Každou chvíli
některé se vznese, proplítá se
rojem jiných, všechna za svým cílem
opatrně spěchají a bděle
dbají pokynů, jež strážci s věží
dávají jim rudým praporečkem.
V ulicích hřmí auta, v podzemí pak
elektrické dráhy tiše sunou
s náklady se – potraviny, cement,
traversy, sklo, chudina, jež nemá
letadel svých – všecko šetří časem,
horečný spěch všude, ztráta minut
znamená zde těžkou ztrátu peněz.
Obrovité deštníky se rozpnou
v noci nad střechami, chráníce tak
spící letadla před proudem dešťů,
jimiž člověk Přírodu zde nutí
očistit mu vzduch a dlažbu ulic.
V sedm hodin patnáct minut zved se
Harry Novak z lůžka. Stiskl knoflík,
těžká záclona se nese vzhůru.
Zlatý červnový den se mu vhoupl
do ložnice. Venku svítí tráva,
kvetou růže. – Pitomý sen! řek si.
Holí se. – To čert ví, že mám v očích
zvadlý výraz! A v tom obličeji
nádech října! Pětatřicet roků!
Inu ano, pětatřicet roků –
povídá si zlostně do zrcadla.
Oholil se. Snídá. Stiskne knoflík
radiový žurnál začne hlásit
zprávy ze světa. Washington, Londýn,
Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy –
trusty ocelové diktují si
nové ceny – bursy rozčíleny –
moře zdvihlo se a pohltilo
zas kus Italie – letadlová
poštovní loď spadla u Berlína,
shořelo v ní tři sta cestujících –
pět vražd v Praze – právě došlé zprávy
z Jupitera, Marta: nového nic –
letadlový pirát u Madridu
přepad poštu z Jižní Ameriky –
zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník,
Herbert Liska, třicetosm roků,
Arnold Vrana dvacetdevět – tu se
Harry Novak zachvěl – dobří známí,
ne však proto: nad cifrou se zachvěl
jejich životů... ty počty roků
jaksi tuze nepříjemně klepou
na ramena cifře roků jeho. –
Zapáliv si tenkou cigaretku,
Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti.
Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahy
cigaretka změnila se v popel.
Příští minutou je v pracovně své.
Prohled cifry relací a účtů,
vydání a příjmů, srovnal všecko
s notickami ve svém zápisníku,
parafoval obvyklým svým HN,
mušli telefonu dal pak k uchu,
upřel pohled na skleněný čtverec,
stiskl knoflík: co mu v ucho proudí
referáty šefa kanceláře,
vidí obraz její v onom čtverci:
úředníky, tipmamselky v práci,
zřízence, jenž pneumatickou poštu
bere z mísy, vidí cizí lidi –
přicházejí, jednají, jdou zase –
točí knoflíkem a vidí dílnu
továrny své: otáčí se kola,
kladiva se zdvihají a tepou,
člověk v spolupráci s ohněm, stroji –
točí dále: sklady, v nich plod práce,
lidé třídí jej a ukládají,
vypravují na cestu jej k službě,
všecko je tu, k čemu třpytná ocel,
železo, cín, mosaz dá své tělo,
stroje, příbory a aviony,
pera plnící a lustry, zámky,
řetězy a kladiva a šrouby –
Well, řek Harry Novak a stisk knoflík.
„Doktore, mám pro vás dvacet minut.
Hloupé sny mě prohánějí v noci.
Řadu nocí už. Až zapotím se.
Totiž potí schvácené se tělo,
hlava je vždy suchá. Vůle moje,
ta je ze železa, ale nad sny
nemá moci. Potom prášky pro chuť
polykám, jak poradil jste ondy,
ale chuti není. Pil bych stále.
Dále začínají cigarety
protivit se. Už jsou sny to pouze,
co teď kouřím – cigarety z Číny –
ale snesu sotva pět šest za den.
A je, čert ví, stále smutno v duši.
Šedivo a smutno. Hlava moje
už se stala jenom úlem cifer,
funguje – leč jinak? Jak jsem řekl.
Slyšel ostatně jste? Herbert Liska,
třicet osm roků – zemřel včera,
Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel.
A James Kvocna, ovšem čtyřicet už,
také zemřel. Mně je pětatřicet.“ –
– Mister Novak, příliš rychle žijem.
Příliš rychle, proto taky kratčej,
nežli bylo kdysi. Co tu dělat?
Povlovnější tempo do života,
časem vypřáhnout a duši vyprat,
nervy povolit, než popraskají.
Chemikaliemi příliš žijem
a co, prosím, nám doktorům zbývá,
než vám chemikalie dát zase?
Tedy pro spaní – hm, eucodal snad,
nebo somnifen, či pantopony –
nebo, Mister, rozumný jste člověk,
neprovedete přec pošetilost,
hloupých snů prost rád byste byl také –
starý veronal bych předepsal vám,
je to jed, leč po tabletce jedné
dostaví se nejen pevné spaní,
ale taky milé klidno duše,
příjemný stav luzných fantasií,
víte, vidiny a pěkný pocit.
A jak pravím, tabletu jen jednu –
pět či šest, to, Mister Novak, značí
cestu do krematoria. Jednu,
jenom jednu tedy. Pro apetit
trochu pohybu – vy lítáte jen? –
„Ano, za pár minut letím zase.
Do Vídně.“ – A nešlo by to autem? –
„Autem? Blázníte snad? Letím v devět,
o třinácté hodině jsem nazpět.
Autem! Jako bába, která veze
zelí na trh!“ – – A jak – nechtěl byste
býti ještě jednou otcem? Dítě
život rodičů svých omlazuje –
„Doktore, kdo začíná tak záhy
jak my, řekněm ve třinácti letech,
záhy přestane. Ach, druhé dítě,
víte, ultra posse nemo. Žena
už jen oči moje k sobě táhne...
Kde vzít rozšafné to tempo žití!
Sladkým volným rytmem též to zvali.
Děd můj seděl klidně, četl knihy,
ryby chytal, dovedl se dívat
do krajiny, do modravé dálky,
na oblaka, rcete, chápete to?
Čím bych platil, kdybych tohle svedl!
A on docela prý v takých chvílích
ani nemyslil a nepočítal – –
šedesáti roků se vám dožil...
Máte pravdu: oni šli jen krokem,
my se ženem tryskem žitím svojím,
proto dříve dobíháme k metě.
Víte, že mi chvilkou napadává,
pětatřicet roků že je dosti?
Že je všechno v nich a vším jsou plny,
čím si kdysi lidé naplnili
sedmdesát rozvážlivých roků?
Veronal jste řekl, jeden tablet –
zkusíme to. Well a na shledanou!“
– Harry, slyším, že teď odletíte? –
„Za pět minut. Vrátím se však hnedle.
Přála jste si?“ – Odletět chci také.
Do Oděssy. Na týden as k moři.
Koupel nádherná prý. Písek
na slunění. A pak – představte si
prý tam ještě starodávným zvykem
lidé sluní se a koupají se
zcela nazí. Albert Kitcher letí,
Mister Krasa s chotí, Kalfusovic,
dvacet je nás celkem. Chci se zeptat,
chcete-li snad během toho týdne
ztrávit třeba společnou noc se mnou,
choť jsem vaše. – „Díky za nabídku.
Leťte klidně. Kde je naše dcera?“
– Alma odletěla do Bayonne,
víte, na podmořské promenády,
má tak ráda podmořský ten život,
Fritz Kuhschwenzel je s ní – „Dovolte mi,
Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek.
Víte, že je Almě třináct roků?
Tomu klacku patnáct!“ – Harry, prosím,
tenhle ton je ve vás staromodní!
Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom?
Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověk
plně život vyžít, musí začít
hezky záhy – „Dík za poučení,
račte letět.“ – Mister Harry Novak
usedl si v kupé avionu.
Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu
letě s druhy jak sbor tažných ptáků
nad věžemi, domy, ulicemi,
až se dostal mimo obvod Prahy,
osamotněl, zrychlil let, že hnal se
jako vystřelená raketa ta,
kterou posílají ku měsíci.
Dole plochá země v šíř i dáli,
nezřít, co je vrch a co je údol,
jenom barvy lesů, čtverce polí,
pruhy řek a kanálů těch sterých,
jimiž zavodněna je tu půda.
Čáry kolejnic a pavučiny
sterých drátů ve vzduchu se lesknou
v zlatém slunci. Obláčky a mraky
jako obrovité kopce vaty
stříbrem svítí, plují lehce, volně,
proříznuty strojem avionu,
hned se spojí za ním a jdou dále.
Vsi a města jako mraveniště
s životem svým kmitnou se a mijí
a zas les a pole, řeky, města –
motor hučí, křídla jeho jsou jen
kruhem vířivým, v němž na milion
rozlámaných paprsků se zmítá.
Mister Novak pohřížen je v čtení.
Zkoumá cifry ve svém zápisníku,
připisuje chvílemi k nim nové,
několikrát svým Well! pochválí je –
náhle zadívá se kamsi v dálku,
pohledem, jenž vidí, aniž vnímá.
„Rychle žijem, pravda. Ale k čemu –
proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk
sotva dýše – otroky jsme hodin –
smyslem života jsou suché cifry –
smutno v duši – šedivo a smutno –
a přec hrůza sedí nad životem,
nad životem prázdným, bezútěšným,
že to záhy skončí – Herbert Liska,
třicetosm roků – Arnold Vrana
dvacetdevět – tak to chodí stále –
příliš rychle, proto taky kratčej,
nežli bylo kdysi, jak řek doktor –
povlovnější tempo do života –
ano, radíš, ale jak to provést –
štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe –
proto dříve dobíháme k metě.
Nechce se mi umřít – třeba život
ničeho mi nedá už než štvaní. –
Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje?
Pro pradědy naše byly cizí –
nám se scvrk svět na maličkou kouli,
na níž známe všecko – každý koutek. –
Hody tabule? – oh protivno je
myslit na ně. – Cigarety vraždí. –
Peníze? jsou cifry – a co s nimi?
Hloupý, prázdný, bezútěšný život –
a přec hrozno, že to konec vezme – –
Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu –
na oblaka dovedl se dívat,
do krajiny v dálku – snad to byla
duše porucha – a já ji zdědil,
jenže u mě převrhla se v extrem –
knihy čítal – mám je ještě v skříni –
docela i pitomé ty hračky,
jež se zvaly verši. – Letadlo se
octlo v mraku avionů jiných –
Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil
v dráhu vykázanou. V plochu střechy
Zentralhausu letadlo se sneslo.
Mister Novak pohled na hodinky:
„Osm minut zpoždění“ – řek přísně.
– Ano, pane – vysvětluje pilot
– dvakrát vlet jsem do vzdušného víru,
nad Pacovem, pak u Štokeravy,
musil rychlost zmírnit jsem – „Well, dosti.
Za hodinu padesátpět minut
vracíme se. Čekejte mě tady.“
Odpoledne káva. Mramor stolků
svítí pod sty elektrických světel,
lenoch fauteuilů se blýská zlatem,
červeň plyše pohlcuje světlo,
cigar dým a přitlumuje hudbu.
Vzadu vnitřek velké rudé krychle,
jeviště to. Orchestr je dole.
Hudba vřeští, piští, řve a výská,
jednotlivé tony válejí se
jako kluci po silničním prachu,
ale všecko se sordinou. Při tom
na plyšové půdě na jevišti
tančí nahé ženy. Je jich deset,
brunet pět, pět blondýn. Bílá těla
pobíhají po špičkách noh, skáčí,
zmítají se, pohazují údy,
oči, atropinem štvané, svítí,
v lících hoří nanesená červeň,
z purpurných rtů blýskají se zoubky –
ale všecko marno: skelné oči
chladných hostů dívají se na ně
dením sevšednělým podíváním.
Mister Novak sedí s dvěma druhy:
„New York dal zas ohlásiti Vídni
nové ceny – sedm a půl na stu –“
– Máte zásob, což vám, Mister Novak!
Mně je hůře. Závěrku mám jednu
s trhem vídeňským. A na ultimo. –
„Pomoh bych vám, Mister Konopasek,
ovšem: tři a pětasedmdesát.“
– Well – dal ruku Mister Konopasek.
Hudba stále duní, vřeští, výská,
tanečnice roztahují ruce,
hází nohama až k čelům vzhůru,
oči, zoubky blýskají a svítí.
– Z Paříže zas agrární trust hlásí
také zvýšení, jež pohybuje
mezi desíti a dvanácti se.
A to značí zvýšit mzdy, co dělat? –
zahovořil třetí, Mister Fröhlich.
– Nezbyde než všechno tohle svalit
na konsument. Popohnati ceny.
Beztoho jsem nucen zase stavět
pětadvacet domků lidem svojim –
rozhoduje Mister Konopasek.
„Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“
– Já dnes ještě žurnál neposlouchal –
– Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci –
„Mister Liska, třicetosm roků,
potom Mister Vrana, dvacetdevět.
Dvacetdevět pouze! A James Kvocna,
ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“
jaksi těžce praví Mister Novak.
Mister Fröhlich vážně usuzuje:
– Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej,
než jak bývalo kdys. Mister Liska,
zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků,
přičinlivý mladík – co chtít více?
Proved úkol svůj a šel. – – A Vrana?
znali jsme se od chlapeckých roků,
gentleman a člověk přičinlivý,
naplnil svůj úkol – requiescat –
dodává zas Mister Konopasek.
Hudba piští, křičí, povykuje,
tanečnice provádějí dále
gymnastiku těl a údů, svalů,
padnou k zemi, vymrští se prutem,
vyskakují, kroutí se a točí –
skelným pohledem se tkne jich letmo
Mister Novak, pohled kráčí dále,
sjede k očím Mister Konopaska –
– rozšafné a starostlivé oči –
sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým
– oholené, vyživené líce –
upře k portmonce se, zří svou ruku,
jak podává peníz sklepníkovi,
stiskne ruce přátel, vidí světla,
rudý plyš a stolky, lidi v křeslech,
předsíň – vidí, boy podává klobouk –
schody z dola – bílé dení světlo –
východ – ulici – ruch na ni Prahy.
„Well, řek Mister Novak, idiotství.“
Sedí v pracovně své. Rudý západ
do oken mu svítí. Letadla se
lesknou v poli nebes, křižují se,
mizí v dálce, prošvihují jiné,
a ten západ hoří teskným klidem.
Mister Novak odložil své cifry.
Odložil je maně – bez myšlenky.
Zahleděl se v zlatorudé nebe.
Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak
bývá v sobotu. Jak při požáru
zář ta roste, rozlevá se výškou,
leží na zemi. Skla oken hoří,
růžový dech polil stěny domů,
položil se do trav, na pně stromů,
zazářit dal elektrickým drátům,
odráží se v letících aut plochách
jako v zrcadlech. A Mister Novak
hledí na ty hry jak na zázraky.
Napadá mu, že to vlastně vidí
prvníkráte. Je tak jistě často –
nevnímal však. Pětatřicet roků
slep byl pro to. Děd prý takto sedal –
jaký život vedli tenkrát vůbec?
Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali
času k tomu? – Bludné mráčky vpluly
v plnou červeň. Jako zprohýbané
plochy čerstvé mědi s třásní zlatou
postupují vzhůru – blednou, řídnou,
až se nad hlavou jak rudá perleť
zastavují. Měsíce srp z leva,
jak by vyšel podívat se, trčí
v bledém nebi. „Pětatřicet roků – –
tenkrát žili lidé trochu déle – –
Snad že jsme se jaksi odtrhali
od té Přírody. – Je rozložena
pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme
vztahy k celku. – Ona nechala nás,
když jsme pyšně odeběhli od ní. –
Vyklínili jsme se – následky pak
nutno nésti. – Chemikaliemi,
jak to doktor řekl, žijem nyní. –
V shonu, chvatu, řemeslně, krátce –
ale možno jinak? Zotročení
jsme teď časem, mluvou jeho hodin,
ač ten strašný tyran jen své tik-tik
říci umí. Duším našim nějak
cifry křídla svázaly. – V tom žijem. –
Proč a k čemu? Bychom živi byli!
Řetěz dní nás vleče –“ Na západě
zlatý bengál dohas, němá červeň
visí jako opona, jež skryla
slavné jeviště. Pár drobných mráčků
perleťově zabarvených stojí
v ustrnutí jakéms v klenbě nebes,
měsíce srp připlížil se v zenit,
jakoby chtěl ještě něco vidět.
Mister Novak přistoup k staré skříni,
dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí
servitutním právem. Novak otec
nepohnul jí, Novak syn jí dopřál,
by tu stála dále. Otevřel ji.
Opuštěné knížky s resignací
stojí vedle sebe. Místy trčí
papírek z nich, čtenářova známka
zvláštních oblib. Mister Novak vyňal
jeden svazek. Dal se vésti značkou
otevřel, eh, verše! Ale četl:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši
chví doposud se tetelivý kmit –
však to ať z poklidu vás nevyruší,
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl,
já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,
jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!
Chvíli mlčí. Hledí v neurčito.
Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas.
Zase pausa. Vrací knížku v řadu.
„Šťastni byli naivní ti lidé –
napadlo mu. Co to bylo za svět!
Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně,
jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ –
„Pro něco žít! Pro někoho dýchat!
Někoho mít, koho bych moh vznášet
nad tím shonem života a cifer,
aby špína jejich nepostříkla
ani špičku jeho drobných botek!
Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím!
Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný
miloval vás – ano, zde to vězí.
Smysl života mít... Už je pozdě.
Prázdný život uběh jako voda
mezi prsty ruky.“ Mister Novak
leží na svém lůžku. Lampa shora
svítí modrým přitlumeným světlem.
Dvě tabletky veronalu polkl.
Duše se mu teskně rozvlnila,
nepoznané pocity v ní vstaly,
touhy neznámé a rozželení
po něčem, co už je nevrátivo,
čeho nebylo. A býti mohlo.
Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor!
Chemikaliemi sytil život,
chemikalií teď zpříjemňuje
odchod z něho. Inu, věda, věda,“
zaironisoval Mister Novak.
– Jak to bylo? napadlo mu nyní.
Ano, pětadvacet roků tomu.
Byl už chlapcem, u sousedů vídal
chorou dívku, byla starší jeho,
sedmnáct či dvacet – neví nyní –
na výsluní lehávala tiše
s přivřenýma očima a ruce,
voskové a promodralé ruce,
spočívaly bez pohybu mrtvě
na pelesti lůžka. Její pohled
modrý byl a smutný, její vlasy
jako zlatá záře lemovaly
bílý obličej. On hleděl na ni,
vzpomíná si, že by byl dal krev svou,
aby se jí zdraví navrátilo.
Zahledla ho někdy, pozdravil ji,
ona usmála se – jemu bylo,
jakby jej byl někdo obdaroval
skvostem velké nehynoucí ceny.
V září, když tam kvetly bílé růže,
zemřela. – A tabletku vzal čtvrtou.
– Ve třinácti letech poznal ženy.
V šestnácti se ženil. Našli dívku
rovnou věkem mu i zkušenostmi –
dceru má – je jako všechny jiné –
dívkou-ženou. – Tabletku vzal pátou.
– Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu,
co by drželo jej. Život nemá
pout, by přivázal jej na dál k sobě.
Vidí dívčí postavu, je svěží
jako zosobněný měsíc červen,
stojí na vysokém tesu skály,
usmívá se, opálenou ručkou
zve jej k sobě – rozkoš rozlívá se
jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. –
Za tuhletu chvilku stál ten život –
přijdu, drahá – tabletku vzal šestou.
Ciferník zří obrovitých hodin,
stroj v něm hlučně tiká, cifry živy
stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě –
on ví, – chtějí, abych konal zase
službu vteřinové ručky – běhat,
běhat bez odechu – do úpadu –
Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu –
oba živi – dívají se na něj –
usmívají se těm svodům hodin –
ne, ne, pryč! A velitelsky rukou
ke dveřím jim ukazuje. Zmizli.
Tichá melodie šumí nyní
odkuds do ložnice. Někdo zpívá
přitlumeně roztouženým hlasem:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši
chví doposud se tetelivý kmit –
však to ať z poklidu vás nevyruší,
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit –
sám on zpívá – radostně a teskně –
hle, tu dívka – červen s oné skály –
stojí u něho a teplou ručkou
hladí vřelé čelo mu a tiskne
do vlasů mu dlouhé políbení.
Voní douškou, ano, tak ji zvali,
květinku tu milou drobnokvětou
jako děti... douškou mateří, hle,
dívka – červen celá takto voní,
vlasy, tváře, rty i políbení.
Ještě líbej, ještě, líbej stále –
Ale přikryla mu ručkou oči. –
V blažené tmě Mister Novak usnul.