Unaven odstoup’ jsem od okna
a přivřel znavené oči –
ten kraj se zrovna šíleně
kol vlaku do zadu točí!
Je líp té letící staffáži
tam venku vale teď dáti,
vlak nechat dunět, kolíbat
a chvilku zde pěkně spáti...
A dřímám... Čertovo plemeno
ty ženské se svými hlasy!
Píštivých, řezavých, kvičících
jich vedle šest sedí asi!
A tak sem slyším přes příčnu
ten jejich rozhovor celý,
o koze, slepicích, housatech,
o mrkvi, cibuli, zelí.
A to se diví jak na povel,
kde pranic k podivu není,
smějí se každé hlouposti
v protivném hlaholení.
Vlak písk’ a jedem’ v stanici.
Jakási babička cupe
s venkovským modrým uzlíkem
a leze v vedlejší kupé.
Zas jedem’... A vedle začíná
hlasitý rozhovor znovu
babka je v křížovém výslechu –
rozumím každému slovu.
Kam jede? Jede do Hory.
Návštěvou? Ba. Smutnou ale,
Jeníček její sedí tam
už měsíc v kriminále.
Jak? Proč? – A stařena vypráví.
Bez pláče, bez slz a vzlyku –
ti lidé, třebas zlomeni,
mají ten klidný ton v zvyku.
Má ještě muže. Jeníček
je dítě jejich. A v Luhu,
dvě míle na půlnoc k hranicím
chalupu mají bez dluhů.
Jeníček jejich lásku měl,
zalíbil selskou si dceru,
Barušku pantáty Novotných –
však jí už tenkráte věru
ta známosť líbit se nechtěla.
Mladým však ať někdo radí!
Hlavou jen pohodí, zlobí se –
inu, to mládí je mládí!
To děvče bylo jako květ,
co pravda. Ale květ z pekla;
bez pojmů, jak vítr nestálá,
po mužských zrovna jak vzteklá.
Zdála se Jeníčka ráda mít,
měsíc, dva – všecko šlo hladce,
hoch už se chystal k veselce,
řek’ o ni otci i matce –
tu na konec aprilu přistih’ ji
– šel, chudák, máje jí vstavit –
v půlnoci v zahradě s Borůvkou,
– čeledín jejich – se bavit.
Jeníček je tak dobrý hoch,
prchlý však, že až bůh brání,
zavírák vehnal mu do prsou,
Borůvka nevzdych’ už ani.
Dva dny se toulal bůhví kde,
pak přišel, tiše sed’ k stolu,
a dal si hlavu do dlaní,
a tak jsme plakali spolu.
A už tu byli četníci,
železa, vůz, a už jeli
do Hory, k soudu – – teprv teď
věty se vzlykavě chvěly...
„To bude jistě pověšen!“
z žen jedna rozumně míní.
„To jistě!“ praví jiný hlas.
„Tak vy tam jedete nyní?“
„Pár buchet vezu mu, buchet pár,
on je tak vždycky rád jídá...
Můj bože, pověšen... bože můj,
ta hanba pro něj, ta bída!
Ti páni mají paragraf,
tím všecko změří tak hbitě –
ale, mí zlatí lidičky,
vždyť je to přec moje dítě!“
Sténala chvilinku. Jedna z žen
zvědavě zeptá se znova:
„A co ta jeho Baruška,
jak se teď po tom všem chová?“
„Pánbůh jí odpusť všecko zlé,
ty moje noci a hoře!
Už zas má nyní jiného –
a Jeník jak by pad’ v moře!“
„A tatík váš?“ se jiná ptá.
„Tátové jinak vše míní.
Jeníčka jenom proklíná,
sám by ho utlouk’ snad nyní...“
Vlak písk’, a jedem’ v stanici.
Toť věru Kutná už Hora.
Šedivá, mlčící, rozlehlá,
chrám Panny Barbory shora
tenkými vížkami dívá se
po šírém barevném dolu.
„Tak s Pánem Bohem buďte tu,“
stařenka bere se dolů.
Dívám se za ní, jak se jí
šedivá hlava ta třese,
jak pozorně modrý ten uzlíček
v uvadlých rukou svých nese!...
A jedem’ zas. A zadumán
poslouchám dunění vlaku –
ta sešlá, drobná stařenka
tam ještě míhá se zraku.
„Ach, což ta láska mateřská
přes časy, přes hrob hoří,
neumrazíš ji na horách,
neuhasíš ji v moři.“
Tak mi ta sloka napadla,
ta sloka Nerudova,
a já si říkal ji hlasitě,
a maně zas říkal ji znova.
A k vlaku dunění dál a dál
ty řádky zněly mi v sluchu,
a jak jsem je stále skandoval,
tu stařenku viděl jsem v duchu.