Vlak chvíli už byl zase v plném spěchu,
a drkot kol a šramot vozních svorů,
chrast kolejí i jiné zvuky tupé
se slívaly zas do táhlého vzdechu –
my v novém byli spolu rozhovoru,
vtom klika cvakla, u našeho kupé
se dvířka odevřela, v beranici
muž stál tu silný, tváře větrem smáhlé –
„Nuž – právě tedy jedem přes hranici!“
a zavřel zas a – bylo ticho náhlé.
Muž, hlava rodiny zde cestující,
chvějící rukou k cloně okna sáhnul
a rychle – rychle do koutku ji stáhnul,
by dychtivému nevadila oku;
choť jeho jako laň se svižně zvedla
a spustivši se ku mužovu boku
na jeho rámě přitiskla se lící;
a dcerka jejich – desíti tak roků –
ku protějšímu oknu hbitě sedla,
v klín dala ručky, zbožně ven vyhlédla.
Též já byl tich, můj jazyk pod olovem,
vždyť hřích by byl, teď vyrušit je slovem!
Tou náhodou, jež cestovníky svádí
a cizí lid si mžikem skamarádí,
jsme sešli se a sesedli si spolu,
a za řeči jsem brzy důvěrníkem
se stal všech radostí jich i všech bolů.
Před osmi roky touž se cestou brali,
když utíkali z vlasti před zánikem –
zleť drápy osudu zde do nich praly;
dál dále krok jich pevnou půdu hledal,
jak pták by sedal a se zase zvedal,
až zakotvili kdesi pod Kavkazem:
tam spokojenost sedla zas k jich stolu.
Teď, přivoláni staré matky vzkazem,
se na návštěvu domů ubírali.
Jakž byli nepokojní, rozechvělí,
jakž se jim ruce třásly, oči skvěly,
jak zvláštní tón teď šlehal rozhovorem,
když blížili jsme se již ku hranici!
A proto byl jsem slední na stanici
sám tajně promluvil si s konduktorem,
by v pravý čas nám sdělil, vlak že veze
nás tedy již přes české vlasti meze.
Vlast, domov – slova kouzelného zvuku!
Tak ticho je, ba jako ve kostele,
když bez kněze a varhan osamělé
se duše choulí a při srdce tluku
bol s blahem jako ve číši se mísí.
Jen kradmo někdy oči svoje zvednu
a krátkým mžikem po ostatních vzhlednu:
ret jejich jako v modlitbě se vlní,
zrak jejich jako ku pláči se plní,
ba na řasách již věru rosa visí!
Vlast, domov – velká, vskutku božská slova –
jak rázem při nich každá žilka hraje,
jak člověk udivně se při nich chová!
Přec tentýž ráz zde horského je kraje,
dřív jaký byl už na moravské straně –
kraj přepůvabný, pravda, tvary různé:
semknuté skály, průzory zas luzné,
kde malá ves se pne po skalní hraně,
jak by tu stály věru jesle svaté,
sníh po údolu bílým stříbrem svítí,
led po smrčinách rudým zlatem třpytí
a nad tím nebe modře rozepjaté –
je krásné to, však bylo dřív již krásné,
a přec těm lidem celá duše žasne!
A já? Ač sdílný bývá pocit taký,
já klidný jsem, jsem jenom divák němý –
Vy plačte si, já zatím sedím v suchu!
Já – já – co to? co náhle kypí v duchu? –
Pojednou srdce k hrdlu poskočilo,
i zamíhalo se před mými zraky,
jak by tam venku světlo bleskné dštilo,
déšť briliantový tam padal k zemi – –
Děvčátko vstalo. Čile k matce milé
se přitulilo, ručky otočilo,
a něco šepce. „Nech mě na pokoji!“
„„Co chce?““ – „Chce...“ – však mi nedošlo už k sluchu.
„„Nu dej jí tedy, je teď k tomu chvíle –
proč vychovala jsi tak dcerku svoji!““
A matka, ráda novému as ruchu,
po brašně sáhajíc s úsměvem vstala
a něco vyňala a dcerce dala.
Malička skříňka, ve obálce bílé,
a dcerka vtiskla na ni polibení.
Já přihlížím. „„„To pamlsek as není!?“““ –
„No, pověz pánu, co máš pod rukama!“
Však děvče upřeně jen k zemi hledí,
ať matka nutí, dítě slova nedí.
„Já tedy budu vypravovat sama!
Když stěhovali jsme se do ciziny,
šly s sebou steré, věru divné věci,
a mezi nimi – šel i ptáček v kleci.
Byl chocholouš. Ach, pane, jak ten zpíval!
‚Kde domov můj’ i jiné písně uměl.
A v dáli tam, kde kraj tak cize jiný,
za skrovné zrno, malou za obsluhu
nám útěchou, ba často blahem býval –
když zpěv tak vířivě mu z hrdla šuměl,
nám zdálo se: jsme na domácím luhu.
Až jednou – podzimní to bylo ráno –
v své kleci ležel, a měl dozpíváno.
My kropili jej, hladili a hřáli,
ba prosili – víc oudy neokřály.
Nuž rakvičku jsme tedy urobili,
a když v ní ležel nehybně a němě,
tu jeho kostičkám jsme přislíbili,
že zavezem je zpět do české země.“