„Nuž, kde je?“ „Ani stopy, milostpaní;
já prohledala zahrádku a půdu
i do sklepa jsem zašla, u sousedů
se ptala všude – nikdo neviděl jí,
jakoby zem se po ní byla slehla.“
„A v prádelně a v komoře jsi byla?“
„Ba že, a marně.“ „Snad ji ukrad někdo.“
„Pah, to by vzal si! Stará sešlá kočka,
jak pelichavý rukávník už byla,
kde dotk jsi se, tam pouštěly jí chlupy,“
a jiskrnaté oči mladé služky
se zlobně smály v zřejmém pohrdání
hledíce na nemocnou suchou paní,
jež ležela tu v chumlu bílých peřin
k zdi obrácena. Popelavé světlo
dne listopadového sázelo se
na sežloutlý a utrápený profil
na hnědé vlasy, přilepené k čelu,
na klouby hubené té malé ruky,
jež vyčuhujíc z rukávu tak mrtvě
ležela na peřině. Snubní prsten leskl
se matně na kostnatém jednom prstu
a zdál se příliš velkým. „Jak je venku?“
„Eh, vlhká zima, prolízavá nějak,
že mrazí v kostech.“ „Však to také cítím.
Jdi, přilož v kamnech, pak jdi ještě jednou
a prohledej vše, komoru, sklep, půdu,
a hleď mi přinést ubohé to zvíře.“
A v kamnech jásal zlatožlutý plamen
nad novou stravou, spokojeně huče
tancoval kolem černých kusů uhlí,
jež služka nevrle mu vrhla v jícen,
hubujíc v duchu na rozmary panské,
na směšnou touhu po vyzáblé kočce.
„Ubohé zvíře,“ povzdychla si paní
zírajíc tupě v ornamenty stěny;
v melancholické modři vlnily se
tu řady jednotvárných šedých květů,
„ubohá kočka!“ – Její duše dávno
v předtuše pevné účty uzavřela
s mladostí, lidmi, se vším, co zvem žitím
ty čtyři stěny byly jí teď světem –
a z toho ztratí se to staré zvíře!
Tu cítí, jak by cizí jakás ruka
jí urvala kus duše!... Řadu neděl
ta kočka nešla z domu ani krokem,
cos tragického bylo v její chůzi
i žlutých očích... Jak by zhoubná nemoc,
jíž trpí ona, byla zachvátila
zároveň toho rozumného tvora!
Den celý lehávala v temném koutě
blíž kamen natažena beze hnutí
a dívala se odtud na ni truchle,
široce rozevřeným světlým okem.
Je tomu patnáct roků, v den své svatby
si přinesla ji z domu svojí matky
co hravé kotě s hebkou bílou srstí
a směšnou černou skvrnou na hlavičce,
jež koketní se zdála býti čapkou
nad párem laškovných a modrých očí.
A tenkrát přistoupila k muži svému
a tisknouc kotě k ňadrům opřela se
o jeho rámě: „Hleď, toť poslední kus
mé výbavy!“ políbila kotě.
On žertovně se mrače: „To je zloděj,“
pohrozil kočce, „ty jí nesmíš dávat
má políbení!“ Kotě padlo na zem
a ona vila se kol jeho krku...
Ach, obrazy ty z její minulosti!...
Vzpomínky její byly už jen řadou
momentních výjevů, v něž přelilo se
v bezesných nocích a dnech opuštěných,
co kdysi žila. A v nich bylo všecko
kresleno ostře, všecko vyhráněno,
a každý obraz pevným dojmem dýchal.
A vzpomínky ty jediné jí zbyly,
když v tíze předtuch uzavřela účty
s mladostí, lidmi, se vším, co zvem žitím,
jak smutné plus. A v nich se probírala,
a za obrazem obraz snul se duší
jak mezi sepjatými prsty zrnka
klokočí; jinak bez výčitek, žele,
jen s jakýms teskně chmurným fatalismem
a s trochou nevíry, zda vše tak bylo,
zda ona, jež tu leží jako Lazar,
to skutečně kdys byla všechno žila,
v dnů zašlých dívala se kaleidoskop.
To bylo v čas jejího zasnoubení.
Májový večer do oken se dívá,
a ona odložila bílé plátno
a jehlu a na prstech vážně čítá:
tak jeden – dva – tři měsíce; to máme
as třináct neděl. Za tu dobu budu
s výbavou hotova – a potom... potom...
Přivírá oči... milé teplo lije
se po lících jí... ňadra zdvihají se...
Zahrada dole, jež se nyní chvěje
květem a medem, do okna jí nese
svou bělorudou snítku jabloňovou,
a v dechu větru lehounké ty plátky
se snášejí na plátno bílých košil...
I maluje si podzimek svůj příští:
Samovar šumí v jizbě vytopené.
On posunul si těsně k ní svou židli
a dívá se na její skráň. Než ona
jakoby naschvál hledí s pozorností
v poslední „Bazar“, nebo v jakýs román.
On níží hlavu, níží, položí ji
na listy knihy, hezké jeho oči
k ní dívají se s tklivou němou prosbou –
tu teprv ona vyskočí jak laňka
a chytí hlavu tu a líbá, líbá,
až žhavá tma jí náhle stíní oči
a v sladké mdlobě v náručí mu klesá...
Ten obraz zmizel, zapad kamsi v mlhy.
A chorá paní těžce zakašlala
a s námahou se obrátila na znak,
vyhublé ruce spjala nade hlavou,
a dívala se k růži v prostřed stropu.
A vidí se zas. Pět neb šest to neděl
po její svatbě. Sedí před zrcadlem
a češe hnědé hedvábné své vlasy.
Dní několik už cosi se v ní dusí
a bojuje. A pocit nepoznaný
jí často prochví, jako záchvěv hnusu
a přesycení. Proč, to nevěděla.
Teď dívá se tak maně do zrcadla
na mdlé své oči, na modravé proužky,
a onen pocit cítí intensivněj
chvět každým nervem, stále silněj, silněj, –
a rázem jest jí hádanka ta jasná.
S nechutí myslí na všechny ty chvíle,
jež plnily ji dosud chvějným blahem.
To není štěstím, o jakém kdys snila.
Zde něco schází... schází, bože, bože...
A jak se dívá na podobu svoji,
zdá se být sobě utrženým květem,
ne uvadlým, však otřelým a pustým
a bez vůně... V tom cosi dole trhlo
za její šat. Ta malá hravá kočka,
vztýčena, drápky vťaté v její sukni
se dívá na ni. Vyzdvihla ji k sobě,
a žhavý dešť slz nyní volně kanul
v bělounkou srst. Toť živoucí tvor jeden
z domova, svědek, jenž smí vidět slzy,
ty první slzy bolesti... A myslí
na sladké chvíle plachých dívčích snění,
na obrazy, jež vyplněny chtěla
kdys míti v životě... Ach, ty sny byly
jediným, pravým, nezničeným štěstím,
a tenkráte je ani necítila
a nyní už se nikdy nenavrátí...
„Kde je to zvíře?“ chorá zastenala.
A nový obraz zjevil se jí v duši,
prostinký výjev z dalekého dětství
a ihned zmizel, zmizel rovněž druhý
i třetí; jaksi horečně teď pádí
minulé žití kolem ní, jí nelze
ni jeden moment nyní zachytiti
a postát při něm. Při tom čerstvěj dýchá,
jak v námaze, a rychlej krev jí buší,
až unavena přiklopí mdlá víčka
jak k usnutí. Však nyní jeden obraz
tkví před zavřeným zrakem jejím pevně.
Vidí se zase ve vedlejší jizbě.
Je letní večer, okno otevřeno.
Venku je ticho. Táhne jedenáctá.
Muž není doma. Ba, je tomu dávno,
kdy strávil večer u tohoto stolu
s ní naposled. Je arci sama vinna,
ví to, však nelze jinak. On jde deně,
kam, ona neví. Neptá se. Dřív říkal,
jdu tam a tam, a jí to bylo jedno.
Pak mlčel vůbec... Nyní asi přijde
a přistoupí k ní s políbením suchým,
z něhož se dávno láska vytratila,
jak opravdovost z fráze, kterou přejem
tak: „Dobrý večer.“ – Jak to přišlo všecko?
Což neměla ho opravdově ráda?
On ji? To byla láska opravdová,
však ne ta, která byla jejím sněním
za dívčích let, a o níž kdysi četla,
ta nesmrtelná, vždycky vítězící,
jak smrt mohutná, velebená verši,
romany, tradicí a pohádkami –
ta nebyla to... Jejich láska byla
tak nějak šedá v porovnání s onou,
tak prostá, všední, a spíš opojení
či nemoc duše... A je pryč, pryč na vždy.
Ach, přišlo zdraví, střízlivé to zdraví,
a ozdravělý tesknil pro svou nemoc,
a ozdravělý byl by málem zoufal...
Od domovních vrat zazněl ostře zvonek
– to bude muž můj – klidně myslila si.
Byl. Vešel v pokoj, jako obyčejně
k ní naklonil se, políbil ji zvykem
a rukou jel jí po čele a vlasech.
A jak tak kosmo ona vzhledla k němu,
spatřila v bílé jeho náprsence
cos podivného... „Počkej, dovol trochu.“
Kravaty jehlou pevně zachyceny
tam visely dva dlouhé černé vlasy,
dva vlasy ženské!... „Pohleď, to jsou vlasy!“
On zalekl se: „Ano vskutku vlasy,“
děl rozpačitě, skorem trochu hloupě.
„A ženské vlasy!“ „Vskutku, zdá se, ženské.“
Mlčela. Pustila ty vlasy na zem
a s ošklivostí utírala prsty
o svoje šaty. „To je jenom divné,“
muž začal nyní s vylhávaným klidem,
„jak tyto vlasy –„ Odvrátila hlavu
na pohled klidna odešla v svůj pokoj
a jako stroj se rychle odstrojila
a padla v peřiny. A neplakala,
jen zavzlykla a šeptla několikrát:
„Dobita.“ Ráno odjela k své matce.
A vyprávěla, a tam tekly slzy.
S úsměvem smutným máť jí hladí vlasy
a vzdychá: „Osud... Ale ty se vrátíš!“
„Ne, nikdy, jak mi možno při něm žíti?“
„Jak všechněm druhým.“ „Ale jiní muži...“
„Jsou všichni stejní, povídám ti, všichni.“
„A papa?“ „Dítě, každý zná svůj křížek –
a dál se neptej.“ Obě chvíli mlčí.
„Kdyby tu aspoň červíček byl malý,
to dítě, pro něž bych tak mohla žíti!“
„Buď ráda, že tu není. S tvojím mlékem
už pil by hoře.“ Ticho zas... A náhle
dí matka teskně: „Víš-li, co vám schází?
Ne láska, chraň bůh, jenom trochu zvyku.
Ten zbývá z lásky a ten potom víže
muže a ženu... Vrať se a hleď zvykat...“
A vrátila se... V tom zrak choré zalet
na jednu skříň. Tam na ní v koutě při zdi
ze směsi šálků, váz a pestrých sklenic
cos zahnědlého trčí... jsou to zbytky
svatební kytice... ach, pěkný obraz
jejího žití... z obou zbývá totéž...
myslila klidně. A zas vidí sebe
v dnech minulosti. Dni jdou jednotvárně
jak tepot kapek podzimního deště
v zavřená okna. Ona sedí, sedí
a myslí, myslí. Časem napadá jí,
že hloupě se jen uzavírá světu
a jeho radostem; je dosud mladá,
proč nebrat příklad ze svého si muže?
Proč neposlechnout lákavých těch hlasů,
jež slyší často, proč ne všech těch vzorů,
jež jiné ženy na oči jí staví?
Když nelze žíti šťastné týdny, roky,
proč nechytat si aspoň okamžiky?
Však varovný a přísný hlas ji v nitru
před vším tím chránil... dnes je jemu vděčna.
Tak soustředila zbytky lepších citů
k té němé tváři, k bílé hravé kočce,
a laskala ji, chovala, s ní hrála,
s ní hovořila, smála se i časem,
a moudré zvíře tak jí rozumělo
jak vlastní dítě. Při tom jinak byla
postrachem služek, děsem společnosti,
kam forma vnutila ji, čímsi směšným
všem lidem, kteří na ni zřeli z dálky,
a věděla to, všemu tomu chtěla –
a to byl život... Služka vstoupla v pokoj:
„Tak tedy jsem ji našla, milostpaní!“
„A kde je?“ „Na půdě, však už je pošlá.
Tam za trámem, že dobře musí člověk
se dívat, leží stočena jak hadřík.“
Nemocná mlčí. „Co mám tedy dělat?“
„Vem židli, postav ji zde k této skříni.
A vzadu v koutě za vasami, šálky
je staré roští, hoď to do těch kamen,
a domovník ať zakope hned kočku
v zahradě hluboko. A můžeš jíti...“
A zlatožlutý plamen hlučně jásal
nad kořistí tou. Staré, vyschlé stonky
praskaly ostře, zbytky dávných květů,
víc hnědý popel, žhavěly a rychle
se proměnily v šedý lehký prášek.
Nemocná cítí, jak tou jizbou vane
dech zničení – den, dva dny jenom nejvýš –
a odevzdá mu, co mu ještě patří.
A vidí sestárlou tu bílou kočku,
jak v trámoví kdes zavírá své oči...
ty tragické a velké žluté oči...
Tak vzdychla jen a více nemyslila.
A s námahou se obracuje ke zdi
a mdlé své zraky upře tupě v stěnu,
v ty šedé květy, jež se vlní, vlní
v melancholické modři celou jizbou.
Je hotova... Tak bude očekávat...