Na čtyři strany dlouhé psaní
a psané písmem nejistým
psal stařeček mi znenadání,
jenž byl kdys profesorem mým;
tak nadchly jej – mí přísní soudci! –
mé Katolické povídky,
pěl hymny takřka o nich vroucí,
dal k dalším čilé pobídky,
a chtěl, bych přál mu pár svých chvil
a jedenkrát ho navštívil. –
Veliký pokoj, výhled svěží
do starých hradních příkopů,
knih legie tu stojí, leží
od podlahy až ku stropu –
tak žije tiše, osamělý,
běloučká pavučinka, kmet,
hned poznal mě, ač neviděli
jsme se už pětatřicet let,
sám ještě má pod brejlí skly
ten pohled dobrý vybledlý.
I okřikuje pěvce ptáka
a spoustou slov zve posedět,
a sotva sednu, hned mě láká
na knihy tamhle pohledět:
jsou klasici tam v úplnosti
a vesměs staré edice
s linkami vzácné spanilosti
ve vazbách řídkých velice –
„zde vizte toho Ovida,
měl rád jste je kdys,“ povídá.
A hladí jejich pevné hřbety
jak rukou tak i pohledem:
„nu, viďte, jsou to luzné světy
a bohům dík, že dovedem
dnes cítit, kterak Homer žije,
jak slunce Řecka na nás plá,
vždyť krása jejich věčností je
a nesmrtelnou duši má –
však zvířil jste svou antikou
úsudků spoustu velikou.“
Tak hovoří a ukazuje
to stáří milé žvatlavé,
hned zas mě v židli usazuje,
a hned zas k popatření zve;
nespornou chválou zmiňuje se
o dílech posledních mých let,
neb vše, co k antice se nese,
stařeček stopoval a čet
a zdá se, byl tím pyšen dost,
že v jeho rukou jsem kdys rost.
A rozohní se: „Já vám dával
vždy za pravdu a byl jsem rád,
jak s antikou jste porovnával
to křesťanství a lidstva pád.
A tyhle Katolické špásy,
(= povídky), vím, že musil jste,
když pohlížel jste v naše časy,
je tak jen spráskat zajisté –
dát argument ad hominem,
tak cíle nikdy neminem.
Blah ten, kdo sobě může psaním
i duším jiným odlehčit,
vždyť věčným vzteku polykáním
se duše rmutí, hořkne cit,
tak já to zkusil – cpali do mně
křesťanských cností ovoce,
já dravec nebyl, mlčel skromně
a dávil se jen hluboce –
až jedenkrát jsem jim to řek“
a tu se směje stařeček.
„Náš ředitel byl z mužů božích
a tvrdý černý klerikal –
ne z přesvědčení – zbožný kožich
on z politiky na se vzal,
což tím je horší; nechci zvířit
vzpomínek šedých starý prach
a nebudu se tedy šířit
o zlobných jeho šikanách,
jen o jedné – věc nehezká –
však já jí žehnám do dneska.
Snad víte, narozen jsem v Brodě
a máme archiv, museum,
nu, museum – jak po národě
je všude mají: skrovný dům
a památek pár, které baví
snad krajany a rodáky –
však archiv náš je zajímavý
a ne tak zrovna lecjaký,
tam o prázdninách rád jsem čet
ty svědky uplynulých let.
l přišly potom spolky pilné,
bych přednášel – já slíbil rád,
a když tak člověk k věci přilne,
pak umí o ní povídat,
tož zvali zas, já přeochotně
jim vykládat šel to a to,
jak žilo duševně se, hmotně
a všecko, co teď zaváto
je v pergamenech, listinách
a v časů černých hlubinách.
Náš ředitel – mám rozpoznání,
že nepřáteli kultury
jsou vždycky tihle zbožní páni,
paedagogické nestvůry –
vždy přišel ke mně na inspekci
před každou mojí přednáškou,
šel na špehy, zda snad svou lekci
si nechystám zde dobou tou,
zda učím, zkouším, jak je řád,
a jako zloděj vždy se vkrad.
Ta pravidelnost urážlivá
mě začla v posled dráždit přec –
či měl jsem, jak to často bývá,
tu školu odbýt jako švec
a potom v květu honorace
se točit, dobrý společník,
a damám ruce líbat sladce
a chválit klobouk, slunečník
a večer s pány sedět, pít
a v karty hrát a sviňačit?
Či rovnala se ta má činnost
petrolejnickým úkladům?
Útokům na cnost? Na nevinnost?
Šturm proti státu základům?
Co na tom, když je volná chvíle,
že se v ta lejstra zaberu
a procházím se beze cíle
v minulých věků zášeru –
a žádají-li tu a tam,
že o těch časech povídám?!
Nu, došlo k srážce. Přišel starý
– já večer přednášeti chtěl:
Obrázky z dějin naší fary –
inspekčil, pak mě zadržel,
prý není prospěšno, ni zdrávo
mé jednání, prý nemá rád,
brát škole, nač má škola právo,
jen jí prý mám se věnovat –
a mnoho mluvil slohem tím
a hlasu tonem přátelským.
Já mlčel, nedostal se k slovu,
neb, víte, není dáno mi
být parátní a pohotovu,
mít všeho živé vědomí –
až doma, když jsem složil čelo
jak chorý člověk do dlaní,
tu se mi všecko rozleželo
a přišlo jasné poznání –
i řek jsem si: Ták? Pretense?
A zažádal hned do pense...
Vím, vy, jenž deštěm šípů jdete
a jinak jednat sobě zvyk,
jen útrpně se usmějete,
jaký že já to bojovník!
Taková dlouhá historie
a pense – hrdinský z ní čin,
nu, slípka, která v dvorci žije,
nevzletí vzdušných do končin
a když se vznese na střechu,
už hrdinnou má útěchu.
Však nemněte, že odňato je
nám též už všecko vnímání
pro cizí velké tuhé boje
i pro hrdinná jednání,
ba myslím, že my chabí, prostí
spíš dovedeme ocenit
čin odvahy a hrdinnosti
než ti, jichž touha nebo cit
se v hrudi sotva rozvijí
a hned se činem vybíjí...“
Tak stařeček se rozhovořil
a pokračoval dál a dál –
šel do pense, svůj svět si stvořil,
v němž absolutně kraloval,
neb v souboru svých drahých věcí
odpůrců sotva jakých měl,
až na rebela pěvce v kleci,
jenž rád se hlučně rozkřičel –
a toho v každé vteřině
kmet znal už zkrotit hrdinně...