Já ztrnul – večerník mi z ruky kles –
list úmrtní tam: paní Anna S.
skonala dneska – náhle za jitří –
a pohřeb bude míti pozítří –
Má dobrá známá. Časem přicházela,
když to neb ono překládati chtěla
a radila se. Ruska byla rodem,
židovka ruská. Prošla mimochodem
půl Evropy, i naši Prahu znala
a v Bernu linguistiku studovala.
Veliké černé oči, cvikr na nich,
vlas divě lez jí po bělounkých skráních,
vydala knihu básní v divných prosách
o vášních, extasích a tuberosách –
pak zmoudřela a tiše vdala se
a začla nosit hřeben ve vlase.
A psala prosou poctivou a přesnou
to, ono. Do hor odjížděla s vesnou
a v podzim vracela se čilá, svěží
a plna plánů. Člověk řek by stěží,
že ji by mohl život nějak tísnit.
Muž zbožňoval ji. Co jen mohla vysnít,
to splnil všecko. A přec paní Anna
tu a tam přišla mračná, zadumaná,
mluvila těžce a slz přívaly
jí v černých očích jaksi čekaly.
A jindy přišla veselá a čilá,
jak pěnkavka si mile švitořila –
den na to mdlá zas, jazyk její něm,
tak smýkaly jí jaro s podzimem.
Posledně – jak je tomu dávno asi? –
dva měsíce snad – přišla, usedla si:
že chce psát nyní knihu o Gercenu –
mám-li co o něm – znám-li jeho ženu,
že manželství jich vzešlo z lásky vroucí
a změnilo se v peklo ve horoucí –
a Gercen potom v doby proud se noře
v plamenných soudech vybíjel své hoře –
leč co ta žena jeho zoufalá? –
Ten problem prý by ráda zkoumala.
A náhle se jí slova vzlykem chvějí
a oči se jí v slzách potápějí:
Prý celý život, když jej člověk pozná,
je hádanka tak příšerná a hrozná!
„Což hoře? Já bych děkovala bohu,
že nést je smím... že vůbec trpět mohu...
Však zoufalo je, když tak život jesti
řetězem dlouhým tak zvaného štěstí!
Vždyť, jak děl Goethe, všecko snese se,
jen řada krásných dnů se nesnese.
Tak mně je... hleďte... jak bych plula lodí:
den za dnem klidný bez otřesů chodí,
a slunce plá a všude jasno leží,
a nevíte, zda loď ta s vámi běží,
či stojí někde... Zrcadlo vod plaje
a světlo na něm klidným leskem hraje,
nic nehýbe se... Člověk by v ně vlít,
by rozbil jeho jednotvárný klid!...
Mám muže... vzor všech mužů stělesněný...
hors concours... sen jen snít jej může ženy...
povolný ve všem... vzbuď jej po půlnoci
k procházce v prales – nebude ti moci
odmluvit slovem – – ba, on budit ani
se nedá, neb mi vyčte všecka přání
už na očích a vyplní je předem,
než slovo řeknu. Pomaže mi medem
minutku každou, dny mé pocukruje
a týdny v oplatky mi zabaluje – –
a neví, jak mi hnusna sladkost ta,
že zšílet mohu z toho života!
Já prosívám ho: Pavle, drahý hochu,
nech bít mě, prosím, s osudem se trochu,
hleď, život můj je tolik štěstíplný,
ty tak mě balíš do heboučké vlny,
že dusím se už! Dej mi vydychnouti!
Což nemohl bys na té naší pouti
bouř improvisovat, jež rozkypělá
by naším klidem trochu pozachvěla? –
A dobrý muž se na mě zadívá
a nerozumí – jen se usmívá.
Ach, kdyby lát mi chtěl co hospodyni!
Na prádlo zlobil se a na kuchyni
a jednou jen chtěl srazit vztekle dolů
některý talíř s poledního stolu!
A kdyby rozhořčil se nad tím, oním,
že zahálím neb parádu že honím –
a kdyby jednou – rozpálené skráně –
zved ruku proti lícím mojim k ráně!
A nic. A nic. A nic. Jde za dnem den
a stále máme dusný klid ten jen.
Oh, příšerní jsou osudové lidští!
My oba nejsme pranic erotičtí
a vášní závratných my vždycky prosti,
omamných chvilek, muky žárlivosti
a hněvů vražedných my neznáme –
jak františky dva pouze doutnáme.
Filemon... Baucis... Prve pravila jsem,
že nemám touhy – – jednu však mám časem:
Jak jen se příležitost nahodí,
vyskočit ze čtvrtého poschodí – –“
Tak povídala... A já nepřikládal
významu tomu. Mnohý člověk spřádal
mi bídu svou už lecjak před očima –
já mluvit nechám je, neb v řeči dřímá
dar podivný: tak lehce ona plyne
a z nitra nálady s ní nehostinné
se berou spolu... mluví tak a o tom
a v duši mívá svatý pokoj potom...
Teď, když jsem přečet ono oznámení,
já zarazil se... Neboť v okamžení
každičké slůvko, ona zpověď celá
z poslední setkané mi duší chvěla
a strašně přísný výraz dostávala.
Ne, nevěřím, že jen tak dokonala...
Víc jistě za tím... Stojí na té lodi...
Den za dnem v jednotvárném jasu chodí...
A není tmy... A všude plno světla...
A není rány, jež by náhle vletla
V to zrcadlo a rozbila je v kusy...
A chápu touhu, jež je rozbít musí...
A chápu, že v ně člověk v posled vlít,
by roztříštil ten strašně šťastný klid...