Ku bráně Strahovské žene se hluk,
Se žalným žene se srdcem a s touhou
Ještě pozdravit oděnců pluk,
S nimi se rozžehnat na cestu dlouhou.
Tři sta jinochů táhne v boj,
Královic Bořivoj v jejich čele,
Plamenem leskne se jejich zbroj,
Ze zraků jiskří jim duše smělé.
Císaři Jindřichu k ostraze
Poslal je Vratislav do země Vlachů;
„Jdětež, pravil, a v půtce i u taze
Osvědčte Čechy se beze strachu!“
Táhnou branou k žalosti děv,
Táhnou k závisti jinochů Pražských,
Vysoko vane jich praporu lev
Daleko do Němec, do krajů Vlašských.
První v poli tam spojeném,
První vrahů pobití věstí,
Zbojnými Vlachy příklad všem
Císaři k oslavě dráhu klestí!
Než, jak Říma se dohnal voj,
Říma, světa velebné hlavy,
Krutého krutější nastane boj,
Vítězů proud se u hradeb staví.
Na zmar cedí krev udatnou,
Na zmar vrážejí do bašt a kolů,
A kdo zpurně se na zdě trou,
Znak je Vlachové vrhají dolů.
Císař volá vždy nových řad,
Až se tolika hrdin mu želí,
Za slávu nechce je promrhat,
A již od Říma pustiti velí.
Čechy tu pojímá vztek a stud,
Bořivoji se obraz ten hnusí:
„Nebudiž jalový Čecha trud,
Dovoliž, ať to po třetí zkusí!“
Zvolá, a celému poli v jev
Okolo hradeb se svými těká;
„Vzhůru!“ jim kyne, a Český lev
Již i tam na valu Římany leká!
Nadarmo se ti mu zpírají,
Nestaví Čechy ni rázy ni rány;
Za lvem svým se tam vtírají,
A již sekou Jindřichu brány!
Císař vjede a udusí vzdor,
Svatý Otec ho korunou slaví,
Žehná i velebí Čechů zbor,
A svět veškeren o nich praví.
Přede všemi jich bratry ten zdar,
Taková sláva krajanů těší,
A když tré bylo minulo jar,
Vracujících se vítat spěší.
Ku bráně Strahovské žene se hluk,
Se žalným srdcem se žene a s touhou,
Bořivoj vede oděnců pluk,
Ale ach, nevede řadu jich dlouhou!
Devět toliko vede jich zpět,
Druhým boj jest životy zkrátil:
Každý by tak byl rád opustil svět,
Každý by raději tak se byl vrátil!