Kdož to tam od lesa kráčí
Patou širokou,
Za živé vleče sem uši
Svini divokou?
Potvora se mocně brání,
Vztekem se třese;
Rytíř však ji předc na zádech
Ptáka jak nese.
Neunaveně s ní chvátá
Na knížecý hrad,
A již se srstnatcem stojí
U vysokých vrat.
Nad nimi se z okna dívá
Kněžna Libuša,
Vedle ní překrásná sestra
Věštkyně Kaša.
„Uvítej nám – mluví k němu –
V hrozném souboji,
Uvítej nám s strašným lovem
Chrabrý Bivoji!
Ty jsy mužně slovo splnil,
Ještos Kaši dal,
Skutkem hrdinským svou lásku
Vroucněs dokázal.“
A již rytíř v sýni stojí –
Zástup lidu s ním –
Poklekna před jasné kněžny
Takto vece jim:
„Kyžby se ty, po níž toužím,
Dar můj zalíbil,
Kyžby její outlé srdce
Ke mně naklonil!“
Zarděnou v tom Kaša tváří
Ruku podává –
„Povstaň, tvá milenka ti svou
Lásku přiznává.
Věz, že tě již mnohý měsýc
V srdcy svém nosým,
Dnes pak teprv svou se láskou
Vůbec honosým.“
Tu rytíře svého zdvihnouc,
Jeho celuje,
Před Libušou lásku věrnou
Jemu slibuje.
A skrz sýně hradu plný
Plesu hlas věje:
„Chrabrost takou samá jenom
Láska věncuje!“
Což vy rytířkové dnešní
Tomu říkáte,
Zdaž y Vy milenkám vašim
Svině chytáte?
Zdaž y vy podobnou chrabrost
V prsých cýtíte,
A jak Bivoj s potvorami
V souboj chodíte?
Cukrovéť ach! oudky vaše
Strachy se třesou,
Když okolo vás jen sviní
Zabitou nesou.
Živou dokonce v tak velké
Vážnosti máte,
Že před ní na deset honů
Pryč utíkáte.
S čímž pak tedy vy k milenkám
Vašim chodíte?
Což jim na důkaz své vroucý
Lásky nosýte?
„Trochu kradených písniček,
Faborů, šperků,
A místo divoké svině
Ledva – veverku!“