Žebrák.
Až míra dnů mých bude dovršena,
ať chladná ruka smrti povelí.
Ó svadni jen, ratolest nalomená!
kmen života tě snadno oželí.
Neptá se den, kdo v noci zemřel hladem,
a kolik bídy k hvězdám pozírá.
Boháčům zbývá zlata na diadem
a žebrák člověk hladem umírá.
Vír života se mocným slovem staví,
jak vypravují děje národů.
Však žel, že moc je lačna hrdé slávy
a blaho slabších dusí v zárodu.
Jak mnoho těch, jimž sláva všemohoucí
i brány štěstí ruče otvírá!
jim přátelství i milost kyne vroucí,
a žebrák člověk hladem umírá!
15
Nejchudším jest, kdo na chudobu stůně,
kde na sta jiných leskem oplývá,
neb že je viděl sáhat po koruně,
i důvěry v cnost lidskou pozbývá.
A tak i s vírou naděje se ztrácí,
o niž se život v bouři opírá.
Apoštol zpět se do své chýše vrací,
nejchudší žebrák, který umírá.
16