Básně (1872)

Jaroslav Martinec

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
JAROSLAVA MARTINCE.
V PRAZE. Nákladem knihkupectví: Dr. Grégr a Ferd. Dattel. 1872.
[1] Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze.
[2]
Bohyni slávy.
Tichá rozkoš mládí ztraceného, luzní snové, kam jste zmizeli? „Tu je vavřín, těš sese, pěvčepěvče, z něho!“ – Ó, jej člověk snadno oželí! Bohyně, tvůj dar mne neuchrání, kdy zlá bouře blesky s nebe metá. Co jest vavřín na krvavé skráni? Vrať mi nazpět moje mladá leta! Dej mi vínek z májového kvítí, jejž mi dívka hravou ručkou vila; první lásky slza v něm se třpytí! po jiném má mysl netoužila. Ujařmených bolné zpomínání, to je sláva veškerého světa. Vidíš na rtu trpké pousmání? vrať mi nazpět moje mladá leta! [3]
Nesmrtelnost.
Dokud je lásky na světě, nevymrou naše zpěvy. A život blahý vykvete a nebe nám se zjeví. Ó, zpívej, kdo chceš milovat a nesmrtelným být! Do písně vdechni život svůj a budeš věčně žít. I mně se zdálo o ráji a lýra má se chvěla, a ústa zpěvu milovná mé vlasti písně pěla. Ó zpívej, volá anděl můj, a třeba světu skryt! Do písně vdechni život svůj a budeš věčně žít! 4 Zatemnila se nebesa, kde trůní věční bozi; a šlehá blesk a buší hrom a národ můj se hrozí! Ó zpívej, nic se nestrachuj, tvůj zpěv je mocný štít! Do písně vdechni život svůj a budeš věčně žít! Nechť staré žaly pominou a volnost ať se šíří. Pak doburácí kletby hněv a věk se s námi smíří. Ó zpívej! zpívej, lide můjmůj, a volnosť uč se ctít. Do písně vdechni život svůj a budeš věčně žít. 5
Chátra.
Těch mnoho jest, jimž tuhou práci a trampot dáno za podíl. A kůrkou chleba jim se splácí, jíž boháč hrdě pohodil. A nikdo nezná jejich muka, a nikdo nezná jejich žel, neb štědrá sotva bývá ruka, kde soucit v prsou oněměl. Vy díte, že to sprostá chátra a znemravnělá, zhýřilá. Leč moudrost vaše zřídka pátrá, jak by ten lid usmířila. Vám lehko kázat půvab cnosti a mrav svůj stavět na odiv, neb málo znáte povinností a svět vám není na protiv. 6 Kdo ale zrozen v utrpení a pracně chleba dobývá, kdo tráví noci v polosnění, co šťastný spánkem okřívá; kdo poklid sotva zná dle jmena a lásku sotva z pověsti, jíž plesá duše opojená – to kněz je v chrámě bolestí. Zda možno zápal probuditi pro vyšší lidstva účely, kde každý břeh se trhá, řítí, kam stoupne kročej nesmělý? A rozhled chmurou obestřený zná děsivé jen příšery, a nikde zásvit vytoužený, ni úsměv blahé důvěry! Vy díte, že to sprostá chátra a znemravnělá, zhýřilá. Však moudrost vaše sotva pátrá, jak by ten lid usmířila. 7 Neb útisk, hlad a lopot denní v tom lidu zbudil zášť a hněv. Jim přejte život bez úpění a vztýčí smíru korouhev! 8
Píseň chudiny.
Co nazývá se životem, jest pouhé živoření. My pracujeme klopotem do těla umoření, a nežli střesem porobu, jsme sotva na píď od hrobu. Co jiní slynou rozkoší a jim se strojí sláva, nám chátra, která lenoší, jen drobty v úděl dává. A svět že vzali pro sebe, nás posýlají do nebe. 9
Spoutaný démon.
Co je ten svět? aj bědná hrouda jen a po ní červ se málomocný plazí. Ba červ to jest, jenž slove člověkem a nejsa mocen, aby hlavu zved’ a setřel prach, jenž na těle mu lpí, jest otrokem své vlastní nicoty. Však dobře tak, že nezná bídu svou, že není schopen vzletu myšlének, že nepil z číše klamných rozkoší a nezná tíhu svého břemena. A blaze mu, že v ponížení svém netuší v světě vyšších hodností; že nezná přepych, lesk a marnivost a ctižádosti neukojný chtíč. Ni plachý přelud sladké naděje a oklamaných němé zoufání. 10 A blaze mu, že nezná lesť a klam, jenž lidské přízně tvářnost obléká, že nezná úsměv retů jidášských, ni zaprodané lásky přísahy! Že nezná slávy svůdné půvaby a neskonalou bědu národů. Jemu je noc, co v sen ho kolébá – on nezná jho duševní poroby! Jemu je dnem, co přišlo po noci – on nezná ducha v jeho jasnosti! Jemu jest jarem zkvétající luh – on nezná kouzlo probuzených sil! Jemu je slunce zdrojem tepla jen – vždyť nezná úsvit lidské svobody! Však běda mu, když poznal bídu svou, a běda těm, kdož ušlápli jej v prach, by poznal ji, tu kletbu chudiny! Aj, bídný červ se v hada proměnil, by za svou pomstou hnusný plodil hřích a smrtným jedem prznil nevinnost. On hubí lidstva svaté poklady a nenasytný v pomstě lakotné 11 do bláta strhne nejsvětější cnost! Toť tajemství uhnětlé chudiny, to hrozný démon lidské povahy! Jak velká cnost, tak velký jest i hřích, a neskonalá láska jest i hněv. Ó nechte lásku vlídným smírcem být! povzneste z prachu syny kleslé chátry, by poznali svou lidskou důstojnost a mezi námi přátele a bratry! Svět takým jest, jak člověk si ho stvořil, a v něm se ráj i peklo stejně střídá; v něm přepych jest a v něm je také bída, však bez lásky by dávno byl se zbořil! 12
Nadšení.
Ó nechte již ten svatý mír a klid! tím starý svět se nikdy neobnoví. Jak cituprázný, bídný jest ten lid, jenž v pohodlí svým blbým chtíčům hoví! Zač stál by život věčně jednotvárný, kdy naděje by z mraků nesvitala? Ba život ten by hnusný byl a marný a cnost by k zemi sotva zavítala. – Znám jednu vášeň velkou, velebnou, která povznáší mdlého ducha z kalu, a křídla touhy když se k letu pnou, mě unáší do říše idealů. Ta velká vášeň slove nadšení, jehožto stopy v činech reků zříte. V tom znamení budete spaseni, v tom znamení vy slavně zvítězíte! 13 Po vyšších cestách jeho vroucnost kráčí, jak slunce světa nebes prostorem, a tam, kde rozum s počtem nevystačí, zní věštby jeho zvučným hlaholem. Jest nadšení všech náboženství víra a naděje všech pokolení světa. A proto víra nikdy neumírá a naděje i oklamaným zkvétá. Hle, jako blesk se z pustých mraků rodí a jemu hrom se valí v zápětí: i pustý věk veliké věštce plodí a jejich hlas probouzí století. Z nich každý jest co Mojžíš na Sinai nadšený prorok božstva tajných zvěstů, a slunce žár když mlhy zhasínají, on poví vám do říše světla cestu. – O nechte již ten svatý mír a klid, v tě říši jeho líná hloupost vládne. Jen nadšení když povede můj lid, pak v našich činech lidstvo opět zmládne! 14
Žebrák.
Až míra dnů mých bude dovršena, ať chladná ruka smrti povelí. Ó svadni jen, ratolest nalomená! kmen života tě snadno oželí. Neptá se den, kdo v noci zemřel hladem, a kolik bídy k hvězdám pozírá. Boháčům zbývá zlata na diadem a žebrák člověk hladem umírá. Vír života se mocným slovem staví, jak vypravují děje národů. Však žel, že moc je lačna hrdé slávy a blaho slabších dusí v zárodu. Jak mnoho těch, jimž sláva všemohoucí i brány štěstí ruče otvírá! jim přátelství i milost kyne vroucí, a žebrák člověk hladem umírá! 15 Nejchudším jest, kdo na chudobu stůně, kde na sta jiných leskem oplývá, neb že je viděl sáhat po koruně, i důvěry v cnost lidskou pozbývá. A tak i s vírou naděje se ztrácí, o niž se život v bouři opírá. Apoštol zpět se do své chýše vrací, nejchudší žebrák, který umírá. 16
Nemělo to být.
Opadlý květ, zda ten má také cenu? a co je růže svadlá bez vůně? viděl jsem mnohou v koutě povrženu a prach a popel v její koruně. Ten trpký los i naše láska sdílí a s ní i všechen vznešenější cit. Milenko má! my příliš blazí byli! nebyl to hřích, však nemělo to být. Z té líce tvé, milostí uzardělé se půvab mládí něžný vytratí. Až kadeře ti záhy zšedivělé po skráních spoře budou splývati: snad zpomínkou zatoužíš po té chvíli, kdy po tvém boku volně směl jsem dlít. Milenko má! my příliš blazí byli! nebyl to hřích, však nemělo to být! 17
Starému příteli.
Nenaříkej, druhu, že jsme staří, mladá krev nám dosud proudí v těle. Třeba zloba naše plány maří, začnem znova s důvěrou a směle. Jarý duch i jarou silou vládne, která svět objímá mocnou paží. A tím kouzlem šedá hlava mládne. Příteli! to staré srdce blaží! Nenaříkej, že jsme na rozchodí. Naše pouť jen z pola dokonána. S myšlénkou se člověk opět zrodí, třeba jiná podoba mu dána. Po čem duch náš neunavnou pílí tvořivými plány svými baží, to se zrodí někdy šťastnou chvílí. Příteli! to staré srdce blaží! 18
Do svaté země.
Kdo jsi mužem, sáhni směle v temných losů osudí. Jarý duch i v slabém těle mužnou sílu probudí. Tou pak silou počni závod třeba bohům na vzdory. Jako Mojžíš veď svůj národ z robství hnusné pokory. Někdy ovšem krok se chvěje, slábne ruka v odboji. Ten tu klesá bez naděje, jiné sláva opojí. Ti však dřív již odumřeli, neb jim kletbou los byl dán, aby nikdy neuzřeli svatou zemi Kanaan. 19 Vymři staré pokolení bez důvěry, bez lásky! Život, který krev nám pění, zrušil naše závazky. Naše láska, naše víra nemá v poušti bludů stan. Ta nám brány otevírá svaté země Kanaan. 20
Žena.
Zachtělo se mně býti králem a žezlem lásky řídit svět; a v sboru tvorstva neskonalém myšlénkám dáti bujný vzlet. Chci svému lidu otcem býti, jak bůh nám všechněm otcem jest. Chci bídě chudých uleviti a štěstí v lůno jejich snést! Ty dívko ze všech vyvolená, již pojď a sdílej péči mou. Ať podle muže vládne žena tou láskou vroucí, upřímnou. Všech reků hvězdou žena byla od první lidstva paměti, neb koho láska roznítila, ten schopen každé oběti. 21 Nemluvte, že je slabá žena, že nezná vyšší ducha vzlet. Zda síla naše velebená po věky nehubila svět? Jest žena srdcem všehomíra, a širý svět kam dosáhá, tam žena náruč rozestírá a láskou ráj nám vymáhá. 22
(Na jaře r. 1864.)
I ptáče volně šveholí, když jaro zlíbá sady. Vždyť staré rány nebolí, a zpěvu volno všady. A probouzí se luh i háj, kde síla spjatá tlela, jen člověk, tvorstva všeho pán, je sluhou mdlého těla. Tak mizí vzácná hodina i těm, kdož k ní se hlásíhlásí, a každý jenom zpomíná na prchlé zlaté časy. – A slabě kmitá nadšení jak světlo na kahánku, když zpitý svět si ulehá po nočním kvasu k spánku. 23
Žertvy.
I.
Blaze nám, že v hlučném víru světa Blaze nám, že v hlučném víru světa
 v naší lásce důvěra se vzňala. Kvítko prahlo v dusném parnu leta, krůpěj rosy pel mu zachovala. Blaze nám, že nejsme bez naděje, bez níž krev se matná v žílách staví. Zážeh lásky srdce rozehřeje, neskojen i obětnici stráví! – Blaze nám, že v hlučném víru světa v naší lásce důvěra se vzňala. Přátelé! již po všem bylo veta! důvěra jen lidstvo zachovala. 24
II.
Kdo by snášel nesčíslná muka, Kdo by snášel nesčíslná muka,
 bídu světa, lidstva porobu, kdo by nekles, když mu srdce puká, zoufající záhy do hrobu, kdyby víra v lepších časů zóru nepudila naše síly k vzdoru? Padli mnozí, jejichž vzdorná síla svrhla s trůnů Faraony krále. Velikány propasť pohltila a svět úpěl ve svých poutech dále. Ano úpěl! avšak v jeho hrudí útrapa zas nové síly budí! 25
III.
Den kloní se a tisícové hynou Den kloní se a tisícové hynou
 již druhdy žili v nezkalené touze; a tisícové klesli zemdleni a do hrobu je štvaly hlad a nouze. Však nad nimi se jeden klene strop od věčných časů stejně neskonalý, a veliký, že obejímá svět a lidské tužby, radosti i žaly. 26
IV.
Požehnaný život člověka, Požehnaný život člověka,
 když láska lidu vroucná u něj prodlí. Na jeho hrobě národ pokleká a tisíc retů za něho se modlí. Ó ceňte více život člověka, vždyť na krátko jen mezi námi prodlí! Hle, svět zas roucho smutku obléká a tisíc retů horoucně se modlí. Ta modlitba jest pomník v paměti na rozhraní dvou světů postavený. A komu lid svou lásku zasvětí, ten na věky jest v lidstvu proslavený. 27
V.
ZelímeŽelíme, když meteory hasnou ZelímeŽelíme, když meteory hasnou
 uchváceny v nejbujnějším letu. Ale hvězdu, jako slunce jasnou, kdo ji vrátí truchlícímu světu? A přec vidím denně výš se pnouti hnusné stvůry na podstavci zlatém. Kdyby k nebi mohli dosáhnouti, snad by slunce poházely blátem! 28
VI.
Tys hvězda má, tvůj třpyt se krví leskne, Tys hvězda má, tvůj třpyt se krví leskne,
 tou čistou krví božích bojovníků, tou svatou krví lidstva mučeníků – tys hvězda má, o potěš srdce teskné! Ať vede lid můj v záři slávy blesknébleskné, kde nadšených je pro vlast harcovníků! a kde je stánek blahosti a klidu, tam, hvědohvězdo má! buď sluncem mému lidu! 29
VII.
Nehodno trávit s uslzeným okem Nehodno trávit s uslzeným okem
 na hrobě otců život bez činů, kdy čas pospíchá okřídleným krokem a nepřátelé hubí otčinu. Ó žel té síly, co jí pohynulo malatnou myslí za vděk neblahý! Neb želající jenjen, co pominulo, kdy nabudeme smělé odvahy? 30
VIII.
Je-li duch boží v přírodě Je-li duch boží v přírodě
 a dějinstvem-li vane, proč není přáno svobodě na zemi požehnané? Zde padlo mnoho obětí odvěkým lidstva bojem, a lidský duch co paměti se zmítá nepokojem. A proč ten boj a celý svět i s tvůrcem v nepohodě? Tak síla touží na rozkvět a člověk po svobodě. 31
IX.
Kdo ve snách žil a nikdy nebyl zbuzen, Kdo ve snách žil a nikdy nebyl zbuzen,
 ten zná jen svět, jak pěvci o něm bájí, a kletbou hříchů nikdy nevypuzen sám blažený i jiné tuší v ráji. On neviděl tří dlouhých věků hrůzy, kdy proudy krve bohatýrské tekly, a neslyšel ten vzteklý jásot luzy, když mučeníky k popravišti vlekli. Však znám ten svět i temné jeho děje, to mrviště všech běd a lží a klamů, a znám ten lid, jenž za křížem se kreje a zvlhlým okem hltá klenby chrámů. Těch střežte se, neb každý z nich jest katem šlechetných citů, lidstva svaté víry, již utlačili tisíckrát již zlatemzlatem, a s ní i chudé její bohatýry. 32
X.
Příšerná noc – jen blesku zásvit sinný Příšerná noc – jen blesku zásvit sinný
 probudil z mrákot noci plaché stíny. A jejich tužby se zas probudily mohutné tak, jak druhdy velké byly. I mnohý stesk přichází v zápětí, zbuzený démon dávných století. Tak vidím vás, vy děje světovládné, co světlo ve tmách tonoucího světa. A vidím sběř té zmije zlé a zrádné, jež kalem zloby hnusné po vás metá. Co bylo cností, nazývají hříchem, ti prznitelé slavných pamětí. Ba horším to, že pohrdavým smíchem i obětnici v chrámě znesvětí. 33 Nezná ten lid své vlasti slavné děje, jež druhdy světem všemohoucně vládly, nezná, co hruď nám mladou rozechvěje, když celý svět je zemdlený a zchřadlý. Zná jenom lesk a zlata marnou pýchu, a přítele, kdo větší zisk mu podá. A kdy už klesá zdrcen tíhou hříchů, i vzácnou čest i lidské jmeno prodá. 34
XI.
Zatoužil jsem v útlém mládí Zatoužil jsem v útlém mládí
 po rozkoši, cti a slávě, jež se kolem trůnu řadí hrdě ve svém zlatém hávě. Teď po lesku již netoužím a nechci ani oslavu, leč tu, již prací zasloužím, tu ale žádám po právu. 35
XII.
Záviděl jsem bohatýru, Záviděl jsem bohatýru,
 jehož jmeno slaví báje, i těm padlým v světa víru, kterým slepá vášeň laje. Teď nezávidím nikomu, Jsme všichni smutní rytíři a stejnou nesem pohromu: my mřem – a to nás usmíří. 36
XIII.
Jsou milí nám, kdož mezi námi dleli Jsou milí nám, kdož mezi námi dleli
 a věrni byli v útrapě i v štěstí. Žel zesnulých, že záhy odumřeli, jak lupení urvané ratolesti! – Však nezhynuli v naší paměti; vždyť rádi stanem na tom drahém rově, když vroucné touze krokem v zápětí stavíme pouť svou ranní po hřbitově. Zde vane klid, zde milé prodlení, zde schránka jest posvátných pozůstatků; tu zbožně pnou se ruce k modlení za otce – bratra – sestru – drahou matku. V té modlitbě jest víra v spasení, A úleva pro srdce zarmoucené. 37 V té modlitbě jest tolik nadšení, že vlastních útrap člověk zapomene. Jen toho se mi trpce zaželí, že hroby pusté vidím na své pouti, kde ani kříž, ni kámen nesdělí, zda k modlitbě bych měl zde pokleknouti. Tak bída nás i za hrob doprovází a lós, jenž tížil vetché šediny, na pustý rov jen bejlí hnusné sází. Hle, to jest osud bědné chudiny!

38
Písně milosti.
Znám jednu píseň milosti a je to píseň bolu. A temně zní co mroucí stesk od obou světa pólů. Tu pláče tlukem slavíka nad osamělým rovem a všeho tvorstva toužení vypráví lidským slovem. Jsou písně vroucné milosti, jak z rána luhů kvítí, když v zaroseném kalíšku se jasná slza třpytí. 39
Ona dřímá.
V ruce proutek rozmariny, z růží věnec kolem čela – krásnější je než ty růže její líce uzardělá. Hle tu leží bez pohnutí! blahý sen ji v náruč jímá. Neříkejte, že je mrtva! Ona dřímá – ona dřímá. – 40
Milenka umírá.
Za hory slunce zapadá, nebe se otvírá. O matko, matko, zlá rada! milenka umírá! Tu klečí matka podle ní a k nebi pozírá. Co platno, matko, modlení! milenka umírá! 41
Dáš-li ty mně rozhřešení....rozhřešení...
Netoužil jsem po pohodlí, nesvolávám z nebe div. Nechte si své zlaté modly, bez nich budu také živ! Bychť byl zbožným v pohoršení, ba i hříšným na odiv, dáš-li ty mně rozhřešení, bůh mně bude milostiv! 42
Příšery.
I.
Časem divné myšlénky se rodí. Časem divné myšlénky se rodí.
 Jako světlo když se kmitá v lese, za nímž poutník pobloudilý chodí. Však ni slovo z dálky neozve se. Časem divné myšlénky se rodí. Jako bleskem když se nebe znítí a na moři plavec tone s lodí, kde mu maják do přístavu svítí. 43
II.
U dveří jak šelest lupení, U dveří jak šelest lupení,
 zaslechl jsem cosi o půlnoci. V tajemná kdo věří znamení, myslel by, že jakous vyšší mocí objeví se teď i vidění. Láry, fáry! hloupé pověry, Škoda svíčky posvítit si na to. Nejsou-li to jiné příšery, věřitelé nestojí mi za to. 44
Jižní.
1.
Jiní lidé, jiný zvyk a mrav. Jiní lidé, jiný zvyk a mrav.
 I to ptáče jinou píseň zpívá zaroseným luhům na pozdrav, za horami když se rozednívá. Má i jitro veselejší líce, jasnějším jest jasno polední. I ten zásvit slunce poslední po shledání roztouží tě více. A jsou vášně lidu plamennější nežli žáry výhně sopečné. Darmo hledáš místo bezpečné! Hněv i lásku smrt jen ukonejší! 45
2.
Jsou krásné růže v zahrádce, Jsou krásné růže v zahrádce,
 jsou krásné víly v pohádce. Jsou ale dívky krásnější, jak slunce luny jasnější. Ta, co má trnky očima, mě celuje a objímá, a v náručí se rozplývá ta modrooká, blouznivá. 46
3.
Dívky krásné, černooké Dívky krásné, černooké
 vesele se kolem točí. Jedna však jest nejkrásnější, na ní utkvěly mé oči. Ptám se, kdo ta krásná žena? „Něžné house z kapitolu, tulipánu zasnoubená. Snoubenci jsou v kole spolu.“ Marietta pyšná dáma, jako dcera medičejská. Však i s hrdou bych se smluvil, kdyby čert vzal toho hejska! 47
4.
Když večer chladem zavane Když večer chladem zavane
 a do sna ukolíbá kvítí, má loďka k břehu přistane na tichém vlnobití. A noc mohutnou perutí, když nebeská světla zasloní, ó kéž tvá šije labutí se plavci k prsoum skloní! 48
5.
Má panenka věru není marnivá. Má panenka věru není marnivá.
 Jenom někdy pohněvá se, dá-li počest cizí kráse vroucnou písní moje duše blouznivá. Má panenka věru není žárlivá. Jenom to ji někdy hněte, postanu-li u děvčete, když se na mne krásným okem podívá. 49
6.
Vidím světlo na pohoří, Vidím světlo na pohoří,
 novina to neblahá. Hochu! tone koráb v moři! bůh ať bědným pomáhá! Na to jinoch odhovoří: mnoho jich tam na dně v moři – i mé děvče – i mé zboží – kde že je ta ruka boží?! 50
7.
Jako v bájích kmitají se víly, Jako v bájích kmitají se víly,
 jejichž dechem píseň věštců vane, tak i mně tvůj půvab roztomilý dnem i nocí na paměti tane. Kudy chodím, na pažitě, v háji, sladké mluvy slýchám šepotání. Zpomeň na mne, až se sejdem v báji! Dcero bohů krásná, na shledání!

51
Odplata.
Sliboval mně hory, doly. Ale což jsou panské sliby? Když se milostpánu zlíbí, dají se ti do nich moly. A já věru nechtěl zlato, chtěl jsem jenom dobrou vůli. Hlava, již měl míti v půli, snad mu přece stojí za to! Paměť pánů věru krátká. Přijeli jsme z vojny domů, mrzák já a parob k tomu. Blesky boží! je to splátka! 52
Poesie.
Jest poesie luzný květ a milá jeho vůně tak mnohé srdce uzdraví, jež na smrt těžce stůně. Jest poesie ruměnec na jasné nebes tváři, a její lesk a její svit i příštím věkům září. 53
V chýši.
Štěstí najdeš také v chýši, třeba skromné, tiché, chudé. Tam pojď se mnou do zátiší a nám jistě blaze bude. Útlé robě ve tvém klínu, které budeš celovati, věz, to jeden z českých synů, z těch, již vlasti volnost vrátí. A když svatou českou zemi rosit budou slzy díků, ctěna budeš přede všemi, matko božích bojovníků! 54
Touha lásky.
Někdy slza, někdy pousmání z duše hlubiny se vynoří; jindy opět líce zahoří, jako nebe rdí se za svitání. Mluví oči, jsou-li ústa němá, chvějící se ruky tisknutí zjeví tobě duše pohnutí. Jiné mluvy touha lásky nemá. 55
Podobenství.
Jinak je to za večera, když se k zemi soumrak chýlí, jinak je to za svitání, když se v požehnané pláni dcery vesny probudily. Viděl jsem je za večera klopit víčka do uspání, a jak dítko, když prozírá, spánek z očí si vytírá, takové jsou za svitání. 56
Milování.
Co se s námi pan učitel namučil, než nás chudák číst a psáti naučil. Lehčí, nežli čtení, psaní, musí býti milování – milovat nás nikdo neučil. 57
Žehnám tobě.
Žehnám tobě na úsvitě lepších vlasti osudů; a má duše velebí tě vymaněna z pobludů. Nachem rdí se tvoje líce, jako zora volnosti. Tvoje oči, jsou to svíce na oltáři milosti. 58
Listopad.
Pusto v háji, pusto v poli, že tu ptáče nešveholí. I milostí roztoužený zpěv umírá bez ozvěny. Chladný vítr krajem duje, za ním listí poletuje, a tak teskno je mi k tomu, jak by matku nesli z domu! 59
Otčina.
Jsou širé v světě pustiny, kde jarem slunce nehřeje, kde ptáče nemá otčiny, ni kvítek rosy krůpěje. Však, kdyby taká pustá zem tvých dědů byla otčinou, tvou kolébkou, tvým odkazem – nezlíbal bys tu jedinou? 60
Myšlénky.
Což junák na koni chlapík je jinačí. A já mám koníka, vítr mu nestačí. Jsou ale bystřejší ty moje myšlénky. Nežli jsme přijeli, byly u milenky. 61
Shlédni na mne.
Pokoj malý, ale přívětivý, kde jsem léta trávil blaženě. Obraz dívky spanilý a snivý nad mým ložem visí na stěně. Až to lože opuštěné, chudé, útěchy kdy třeba nejvíce, a mé oko uhasínat bude, shlédni na mne, snivá světice! 62
Pomodli se také za mě!
Na pahorku kostelíček bělá se již zdaleka; a tam často má panenka na modlení pokleká. Pomodli se také za mě, v tom posvátném zátiší. Ústa krásná když se modlí, bůh je spíše vyslyší. 63
Bez útěchy.
Vdá-li se ti za jiného, nemusíš být proto v škodě. Snad chtěl bůh tě zbavit zlého! alespoň jsi na svobodě. Tak mně řekli pro útěchu, bolest ale nezhojili. V prsou mých je tolik vzdechů, že by moře rozvlnily. 64
Nevěrná.
Tma je čirá, ani hvězda nedívá se z nebe dolů, a je ticho, jako šeptem když jsme hovořili spolu. V komůrce se kmitlo světlo a dva stíny na okénku. A já blázen dole vzdýchal! a já blázen stál jsem venku! 65
Když se milá zpronevěří.
Když se časem poškádlejí, pohněvají milující, jak by plynul o půlnoci drobný mráček po měsíci. Jako člunek na jezeře hladinu když vlnou zčeří. Hůře, brachu, až to zkusíš, když se milá zpronevěří! 66
Přípitek
Má panenko, ještě douškou připijem si na shledání. Budoucnosti temnou rouškou ať nám svitá usmívání. Smutek taje, jako perly v rozpěněné číši vína. Kyne radost zlatou berlí, když se útrap zapomíná. 67
Jarní.
Jaké by to jaro bylo, kdyby květů nerodilo; kdyby luhů strážná víla pažit rosou nekropila? Fialky ty zarosené tvé jsou oči uslzené. A v tvém srdci na výsluní píseň lásky, věčná, trůní. 68
Světice.
Roztomilou máte dceru, panímámo rozmilá. Spanilou, že by se věru za světici hodila. Za světici na oltáři, aby se k ní modlili. Což by potom švarní hoši do kostela chodili. 69
Nevěř tomu.
Má panenko, nevěř tomu, že docházím do mlýna. Dávno tráva zelená se, tam kde byla pěšina. Má panenko, nevěř tomu, že jsme byli na faře. Stojí fara u hřbitova, a já hledal hrobaře. 70
Večerní pobožnost.
Když má milá na mne hledí, jest mi jako u zpovědi, a k mým retům když se sklání, jak bych šel ku přijímání. 71
Pokání.
Radost má křídla a uletí, smutek o berli se plíží. Teskno je v komůrce děvčeti, jako ve křovině ptáčeti, když hodina skonu se blíží. Já bych tě potěšil, má milá, však tě již těšili jiní, a ty jsi každého šálila, marnivá tolik, co spanilá! kochej se zpomínkou nyní! 72
Černé oči.
Černé oči, to jsou moje oči, to jsou oči mojí milenky. A já povím více na ni, že ty oči plaší spaní, jako rozvlněné myšlénky. Černé oči, to jsou moje oči, to jsou oči mého děvčete. A z těch očí jiskry srší, jako hvězdičky když prší, jimiž nebe hojně poseté. 73
Do nebe.
Pověz ty mně, moje milá, kudy cesta do nebe, kdyby ve snu tě unesli, abych přišel pro tebe. Andělům dal pán bůh křídla, lásce touhu v zápětí. Rád bych zkusil, má panenko, z nás kdo spíše doletí. 74
Pěkné vyhlídky.
Otec šel na faru, matka je v městě. Oba jsou, panenko, na dobré cestě. Otec nám zamluví oddavky na faře; z města nám přivezou družičky v kočáře. 75
Štěstí králů.
Nezávidím králi rouno zlaté, ani žezlo, ani korunu, v náruči tvé, vroucně rozepjaté je mi volněj’, nežli na trůnu. Jmenuj krále, kteří šťastni byli ve své slávy nejbujnějším květu. Těch je více, kterým zlořečili tisícové zesinalých retů. 76
Lásce.
V klamu často více blaha, než-li v pravdě spočívá; a kdo tím se zapřísaházapřísahá, špatnou píseň nezpívá. Lásko! klame velkých duší, zpěvných věštců přelude! Tvoje chrámy až se zruší, žádné víry nebude! 77
Nevděčná.
Mě cesta vede pažitem, kde pestře bují kvítí, a prvním jitra zásvitem se všecko kolem třpytí. Však skvělejší jest očí třpyt, těch modrých po lazuru. Sám bůh by musel velebit, ji spatřiv, vlastní stvůru. Šla kolem. Půvab na čele tak velebně jí trůní, že skví se, jako andělé tam v nebi na výsluní. – 78 Jeť krása oku povděčna, že k obdivu je svedla, leč ona krásná – nevděčná ani se neohledla! 79
Nechci ho, matičko!
Nechci ho, matičko, starého ženicha. Hlava mu pelichá, srdce mu usychá – Nechci ho, matičko, starého ženicha. Často je, matičko, smutno až do pláče. S mladým je jináče: Trampoty odskáče, a což on lásky má za čtyry boháče! 80
O nevěstě:
Lépe míti ženu nežli přítele. Vyhledám si děvče mladé, veselé. Statek může třeba také mít, ale na mou věru, hezká musí být. Krásná, aby želel, kdo ji neviděl; aby, kdo ji poznal, mně ji záviděl. Nebude se u mě špatně mít, ale na mou věru, hodná musí být. 81
Hedvice.
Nevím to sám, jak báseň má se spřádá, to jenom vím, že z různých citů plyneplyne, že naděje i zoufání ji skládá a bujný ples i vzdech, jenž na rtu hyne. Tu jako blesk božího hněvu svítí, že hrůzou úpí zem i nebesa, a zas jak slza v oku se to třpytí, když v lůně matky dítko zaplesá. Ó nediv se, že zpěv můj nezná míru, jenž z oka Tvého zbožně vyzírá. Jsem jako plavec v rozbouřeném víru, kde něžných citů mnoho umírá. Jsem bojovník na velkém zápasišti za práva lidská proti úskoku. Tu z četných ran se krev ta drahá prýští – anděli strážný! stůj mně po boku! 82
Ty kdybys byla mojí!
Moje mysl není zlá, ni skoupá. Sám jsem rád, že mám kde hlavu skrýt. Želím spíše bohatého troupa, že svých statků nezná použít. Jemu kyne k vítěznému boji štědrá přízeň a on neplesá! Hedviko! ty kdybys byla mojí, já bych svatým urval nebesa! 83
Mým očím věř!
Mým očím věř, a třeba ústa lhala a úštěpačně s citem laškovala. Má píseň jest jak rozpustilé dítě, když na hrobě své matky dovádí. Však v hloubí srdce co mi hárá skrytě, to vroucný pohled tobě vyzradí. Mým očím věř, a třeba ústa lhala a klamným slovem tobě přísahala. Do písně kladu rozmar okamžitý, jenž mysl moji hravě provádí. Však světější, ba nejsvětější city, ty vroucný pohled tobě vyzradí. 84
Kudrlinky.
Myšlénky, kdo vás by plašit znal Myšlénky, kdo vás by plašit znal
 a těch trapných chtěl mě pozbaviti, věru že bych chutě za to dal polovici svého živobytí, a já myslím, že bych vydělal. 85
To jsou moji staří známí, To jsou moji staří známí,
 přišli jíst a přišli pít. Mysl jasná trvej s námi hostiteli za pobyt. Jenom žádné upejpání, víte, že to nemám rád! a já vím, že máte žízeň, a já vím, že máte hlad. 86
Stáří věc je šlakovitá Stáří věc je šlakovitá
 a je drahá zkušenost. Kdo se šesti dopočítá, má těch křížků věru dost. Když jsme byli švarní, mladí, byly dívky jinačí. O starého nezavadí, k starému se netlačí. 87
Matka tvá je dobrá paní, Matka tvá je dobrá paní,
 ale otec hořký host. Ani neřek’ „na shledání!“ když mně dával za výhost. A já přece, má panenko, nespouštím se naděje. Však je hůře ženichovi, když mu děvče nepřeje. 88
Tak to bylo od jakživa Tak to bylo od jakživa
 a bude i na dále: požehnání neprospívá, kde je lásky na mále. Za stolem pan manžel zívá, mhouří oči ospalé, a panička k tomu zpívá, že je štěstí nestálé. 89
Když jste byli u oltáře, Když jste byli u oltáře,
 já jsem nebyl v kostele. Lidé ale povídají, že to nešlo vesele. Krásně sluší ženichovi ctihodné ty šediny! Dá-li pánbůh, má panenko, přijdu za rok na křtiny. 90
Špatně se mi, brachu, daří. Špatně se mi, brachu, daří.
 Žena stará, neduživá, sotva že se rozednívá, s čeládkou se rve a sváří. Běhá, soptí jako fena, co jen dnů je v kalendáři! Což se jinak hospodaří, je-li v domě hodná žena! 91
Je-li v domě hezká dcera, Je-li v domě hezká dcera,
 je tam věru jako v krámě. Od rána až do večera veselo je panímámě. Krásné děvče, štědré věno nestřežené závorami – komu bude usouzeno, šťastný hochu! sdílej s námi! 92
Bude-li nám štěstí sloužit, Bude-li nám štěstí sloužit,
 něco přece zachováme. Do truhly se vejde mnoho, má panenko, tam to dáme. Na kolíbku javorovou snad si také vyděláme. Ale párek dá-li pán bůh – má panenko, kam je dáme! 93
Muž a žena jedno tělo. Muž a žena jedno tělo.
 Čtyry leta spolu byli, aniž by se povadili – jedna duše, jedno tělo. Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, že by se kdy byli rvali. Jářku: to se nepoznali. 94
Nezoufej si, milý druhu, Nezoufej si, milý druhu,
 dám ti kousek moudré rady: Hleď si prostých dítek luhů, nemáš-li kam do zahrady. Však i růže v panském sadě pozbývají časem vnady. Po luhách i po zahradě, půvab krásy vadne všady. 95
Má milá, zle je v klášteře, Má milá, zle je v klášteře,
 až hrůza povídat. Tož líp je čekat v důvěře a nejlíp hned se vdát. Svět nezná více kouzlo snů, ni zbožnou předtuchu, a romantika dávných dnů teď plave na suchu. 96
Lepší pohar vína Lepší pohar vína
 než-li vědro vody. Ta nás vede k moři, víno do hospody. Ovšem že se mnohý dlouhým douškem opil, však se ale v krčmě nikdo neutopil. 97
V mém srdci růže odvétá V mém srdci růže odvétá
 na pustém lásky hrobě. Ji slavík smutně obletá a zpívá písně tobě. A věru lépe zná ten pták, než kantor cit uchvátit. Ten odbude to všelijak, a dá si za to platit. 98
Zakukala žežulice Zakukala žežulice
 na zelené snětí, že to s námi, moje milámilá, jde od šesti k pěti. Štěstí smetlo svoje dary a zas jinam letí, a náš bůh jest otec starý a má mnoho dětí. 99
Holubice upejpavá, Holubice upejpavá,
 dej mi sladké políbení. Matka dřímá tichý spánek a tvůj starý doma není. Zapuď již tu chladnou pýchu, co pak je nám do lidí? Či snad že se bojíš hříchu? Pánbůh všecko nevidí. 100
Dobré víno, to si chválím Dobré víno, to si chválím
 a pak děvče veselé. Koho píchá dobré bydlo, pozvi k tomu přítele!

101
Doslov.
Ani kvítko v šírém poli o samotě nezkvétá, a když ptáče zašveholí, družka k němu přilétá. Ba i pověsť dávných časů k paměti se probírá – píseň má jen bez ohlasu doznívá a umírá. 102 Obsah. Bohyni slávy3 Nesmrtelnost4 Chátra6 Píseň chudiny9 Spoutaný démon10 Nadšení13 Žebrák15 Nemělo to být17 Starému příteli18 Do svaté země19 Žena21 Na jaře r. 186423 Žertvy I–XIII24–38 Písně milosti39 Ona dřímá40 Milenka umírá41 Dáš-li ty mně rozhřešení42 Příšery I, II43–44 Jižní 1–745–51 Odplata52 Poesie53 V chýši54 Touha lásky55 [103] Podobenství56 Milování57 Žehnám tobě58 Listopad59 Otčina60 Myšlénky61 Shlédni na mne62 Pomodli se také za mě63 Bez útěchy64 Nevěrná65 Když se milá zpronevěří66 Přípitek67 Jarní68 Světice69 Nevěř tomu70 Večerní pobožnost71 Pokání72 Černé oči73 Do nebe74 Pěkné vyhlídky75 Štěstí králů76 Lásce77 Nevděčná78 Nechci ho, matičko80 O nevěstě81 Hedvice82 Ty kdybys byla mojí83 Mým očím věř84 Kudrlinky 1–1785–101 Doslov102
E: lk + lp; 2002 [104]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví: Dr. Grégr a Ferd. Dattel. Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 102