PAMÁTCE ANTONÍNA CHITUSSIHO.
Mne obletuje, Chitussi! Tvá duše,
jak vkročím na ty drahé chodníky!
Co snil a cítil’s, co Jsi v dumné tuše,
jíž byl Jsi pln, tkal v Krásy odliky:
to, malíři! jenž poetou byl’s více,
zde v těchto místech vše mi vane vstříc,
jak válo kdysi na Tvé bledé líce
a vzněcovalo hled Tvých zřítelnic.
Vím, tato řeka, tyto staré stromy,
ten Petřín vzadu a ten šerý hrad,
ty roztroušené malostranské domy –
ten pohled zde byl Tobě drah a svat.
A jako s jarem vracejí se ptáci,
by žili dál, kde v jeseň přestali,
tak znova vždy se vracel’s k této práci,
k svým Hradčanům, k své Praze ze vzdálí.
[20]
A tento obraz byl Ti idealem,
jak nám je všem, jimž vtisk se do duší.
My chodíme zde s radostí a žalem
a s láskou vždy; však laik netuší,
co vyvolený mistr tvaru vnímá,
když před ním života cíl nejvyšší
jak zjevení v své čárné kráse dřímá –
a tvůrčí vášně úpal nestiší!
A proto cítím, kdy tu bloudím taky
a potkávám Tvé druhdy přátely,
že Ty’s tu rovněž. – Nebem letí mraky
a řekou vlny; zámek ztemnělý
se v západ dívá kamsi za Petřínem,
kam slunce zašlo za červánky spát...
A stromy stezky hovoří s Tvým stínem
jak se mnou, s každým z nás, kdo má je rád.
21