Na nábřeží (1897)

Kroužek maleb a slok, Pavla Maternová

Diplomatická verze Ediční verze
PAVLA MATERNOVÁ.
NA NÁBŘEŽÍ.
KROUŽEK MALEB A SLOK.
V PRAZE 1897. NAKLADATELÉ BURSÍK & KOHOUT, knihkupci c. k. české university a České Akademie pro vědy, slovesnost a umění.
[1] Tiskl Alois Wiesner v Praze.
[2] J. V. Sládkovi a Jaroslavu Vrchlickému výrazem dávné úcty a vroucího vděku posvěcuje P. M.
[3]
SVĚTLO S PETŘÍNA. J. V. Sládkovi a Jaroslavu Vrchlickému.
Když jsem byla malá, stínů jsem se bála, tmy a šera. Na Petříně lampa jakás stromy kmitávala za večera. Bývala mi milá jak ta hvězda bílá nad západem, mírnila to teskné šero, v kterém Praha snila s šedým hradem. – – Přesuly se časy, v nekonečno Krásy duše práhla – ale rtoma okraj číše s touženými kvasy nedosáhla. [5] A jak roste žízeň, v duši pal a trýzeň divem tiší pěvců bohem posvěcených každá nová sklizeň v Krásy říši. Jak to chvělé světlo, jež tam náhle zkvetlo v stínů věnci, tak mou odvahu mdlou zvedá, s Vašich strun co vzlétlo, vyvolenci! Díky za tu záři, s Vašich jasných tváří jež se lila! Stokrát duši pochýlenou od mladosti v stáří vyzlatila. Kolik zraků těší, když noc chmury věší zlaté světlo! Kéž, co Vámi světla seto, s výspy, kde jsme Češi, věkům kvetlo! 6
ZÁMEK V MLZE.
S hlavy dómu závoj splývá – ranní mlhy lehká tkáň – v řeky ňadra pohyblivá přes hradčanskou snivou skráň. Jsou to snové matky Prahy? Je to ranní země dech? – Pod letenské mírné svahy mlha sklouzá po jezech, v sever prchá s jihu strany. Blankyt svítí v jasný den – jen ten závoj nad Hradčany zachvívá se nezdvižen. V mlze té co smutku psáno! Hrade, starý hrade náš – vstane přec i tobě ráno, kdy zas, naše slunce, vzpláš? [7]
NA DNĚ.
Ty řeko, řeko zvlněná, ty olivová temně! Zda tuchu máš, kol jaký lid a jaká krásná země? Znám, šumí řeka zvlněná a s jezů hučí temně, vždyť tolik jich jde v každý čas těch lidí z vás – sem ke mně. Jdou zapomenout na váš svět, v mém tichém zmizet temně, zde jim to moje vlhké dno dá víc než vaše země. Zde jejich hlídám tichý sen, jich rety líbám jemně, z nich zvídám, jak tam mocný lid – a jaká šťastná země!... [8]
POHLED NA VLTAVU.
Daleko, daleko na obě strany Vltavy ztrácí se svítivý pás, slunečním zlatem a stříbrem je tkaný, k jihu jak připjatý v nebeský jas. Od jihu v půlnoc jak výkřik se ztrácí, z hrudi, jejž vydala Čechova zem... Kam ten zvuk spěje? A proud kam se kácí? V nevěrném Labi nám zanikne všem. Ba, toho víc, co nám ze země plyne, beze dnů návratu, beze stop ven, co nám kdes vyssají končiny jiné, stále, rok po roce, v den jako den... České to stříbro a české to zlato, role i vinice nejlepší plod –, ach, a co nejvíce každému svato, ty naše duše, ten vlastní náš rod! [9]
NEJDRAŽŠÍ MÍSTO.
Má v světě každý jakýs země pruh, kam přilne srdcem, kde je rád a šťastný, kde nejblíž je mu, Jejž zde zovem bůh – ten skrytý člun, však v bouři vždycky spasný. Má v světě každý nejmilejší kout, kde vděčen je, že člověkem se cítí, kam těžko může za ním proniknout spár beznaděje, kletba tvého žití. Tak horal má lem drsný svojich hor, má úbočí, kde teplá jeho chýše, má horské louky, k nimž se tulí bor, má skvostný výhled do daleka s výše. Tak rybák má svůj úzký, chudý břeh, leč před ním šíré přebohaté moře; to svoje písně střádá v děcka snech, a v očích otců západy i zoře. [10] Tak rolník má svůj krb, své půdy lán, kde zrodil se, kde osévá i sklízí, a lesník les, svůj svět, kde sám je pán, kde ani strůmek není jemu cizí. A mně je nad vše světa končiny a nad vše krasší mojí vlasti kraje ten úzký pruh, ten v světě jediný, jímž v srdci Prahy řeka vroubena je, kde starý Petřín tiše jako sen se v mladý život u své paty dívá, kde v obzor svatý Vít je vekreslen a silhueta Hradčan zádumčivá. Zde do smrti mít jenom země píď, zkad bez překážky pohled ten bych měla – a duše má by jako v zlatou síť v něj vtoužila se, vechvěla se celá. A řekl-li kdo: „Uzři Neapol a šťasten umři, krasšího nic jistě –,“ já ve smrti mít budu žhavý bol, že na vždy konec – čtení na tom listě. 11
JAKO ŽENA.
Aj, Vltavo, chladná řeko! Kdo by sčet tvé rozmary? Měnivá jak mysl ženy střídáš svoje útvary. Stříbro pěn i rmut tvé vody pělo předků varyto – stejně slz a stejně smíchu v řasách tvých je zalito. Drobných důlků miliony v hladkém líci hrá ti dnes, zítra klidné, světlé tóny zvedají tě do nebes. Krajem temně olivová, středem lesklá nad ocel, stále půvabná a nová nebi vracíš modř i běl. [12] A kdy žhavý Západ hoří za ozubím Petřína, vše své roztavené zlato tobě hází do klína. Leč ty, řeko, chladná řeko, sotva shasnou červánky s třpytným, bílým svitem luny nové slavíš líbánky! 13
SVĚTLA A STÍNY.
Noc černá havran jak starý se zhlíží v zrcadle vod a hučí od jezu: vari! je kalný, je chladný ten brod! Však s mostů paprsky táhlé se schvívají do očí vln, jak soucit v touze své náhlé, jak pohled, jenž útěchy pln. A stíny se světly hrají tak čarovně bleskotný rej, že zvát se bludičky zdají v ten tajemný na řece děj. Tak tiše, tak chvějně, tak dlouze ty prouhy jdou vodami v dál, že v teskné u srdce touze v ten vír bysi hleděl a stál... [14] A zrádná hlubina zdola svůj pohled vpíjí ti v líc, ten zrak, jenž vábí a volá a zavádí hlubině vstříc. 15
SKÁCENÉ AKÁTY.
Podsekli, ach! porazili – div ne všecky staré stromy. Čtyři leží skáceny. Jejich kmen, hle, v nitru bílý v zelenavou tříšť se lomí, zkadeřené útlé vršky v cestu trčí zbláceny. Slzy tryskly na mé líce. Jaký osud, staří druzi! Podťat kořen, žel i ples. Nebudete šumět více, v červen kvésti jako druzí, nezasvitnou vámi hvězdy, nezahučí pro vás jez. Leč ten obraz, jejž jste znaly, po vás tkví tu ve své kráse. [16] Stromy jiné zkvetou v něj, vše, co vy jste vídávaly, v jiných zracích plane zase, v bublině se třese jiné – věčný život, časný děj. Třísku v cestě pohozenou památkou si po vás beru. Voní syrá země z ní –, země, která žije změnou, která ve svých ňader šeru všemu dává zrod i příkrov, květ i úkoj poslední. 17
NOVÉ STROMY.
Už jsou tu nové, tenkokmenné, jak branci dáni do řady; i jim dech máje zeleň sklene, a nebudou kvést nerady. Však nepůjdu tam k jejich boku se přivit, když se sešeří, a vyslechnouti jednu sloku z té staré písně nábřeží. Co v mé, to není v jejich duši: to zná jen starý, zdraný kmen, jejž mráz a bouře léta kruší, jak stojí tady zamyšlen. Jak já, on své tu prosnil mládí, hvězd, slunce stopy na větvích, a každý vzdech, jenž řekou pádí, kdys perlou rosy utkvěl v nich. [18] Leč ony křehké stromy mladé sem přišly náhle v starých svět, a, nechť se skráň jich k druhům klade – ne, nemohou si rozumět! Jsou jak ty dívčí, svěží krásky, jež dole chodí okolo, a čím víc na rtech mají lásky, tím cítí spíš – jen na polo. Jsou jak ten dorost dívčích květů, jež vždy jen myslí na sebe – a nepochopí jiných vznětů, a v Čechách mráz – jich nezebe! 19
PAMÁTCE ANTONÍNA CHITUSSIHO.
Mne obletuje, Chitussi! Tvá duše, jak vkročím na ty drahé chodníky! Co snil a cítil’s, co Jsi v dumné tuše, jíž byl Jsi pln, tkal v Krásy odliky: to, malíři! jenž poetou byl’s více, zde v těchto místech vše mi vane vstříc, jak válo kdysi na Tvé bledé líce a vzněcovalo hled Tvých zřítelnic. Vím, tato řeka, tyto staré stromy, ten Petřín vzadu a ten šerý hrad, ty roztroušené malostranské domy – ten pohled zde byl Tobě drah a svat. A jako s jarem vracejí se ptáci, by žili dál, kde v jeseň přestali, tak znova vždy se vracel’s k této práci, k svým Hradčanům, k své Praze ze vzdálí. [20] A tento obraz byl Ti idealem, jak nám je všem, jimž vtisk se do duší. My chodíme zde s radostí a žalem a s láskou vždy; však laik netuší, co vyvolený mistr tvaru vnímá, když před ním života cíl nejvyšší jak zjevení v své čárné kráse dřímá – a tvůrčí vášně úpal nestiší! A proto cítím, kdy tu bloudím taky a potkávám Tvé druhdy přátely, že Ty’s tu rovněž. – Nebem letí mraky a řekou vlny; zámek ztemnělý se v západ dívá kamsi za Petřínem, kam slunce zašlo za červánky spát... A stromy stezky hovoří s Tvým stínem jak se mnou, s každým z nás, kdo má je rád. 21
PO ZÁPADU.
„Stojí hora proti hoře, s jedné k druhé mrak přepjatý...“ Stojí Petřín proti zámku, mezi nima úval zlatý. Hle, tou cestou zlatou zcela – není tomu chvíle dlouhá – plná žáru koule sjela, žhavá, jako lásky touha. Nebe jako topas žlutý obráží se do vod řeky, kterou ohnivými pruty šlehá Západ ve klín měkký. – Po západu, po západu nebem, řekou růže hoří, žhnou ty růže v českou duši červánkovou, tesknou zoří. [22] Také u nás po západu – Shasl den náš smutně, hluše. Rok za rokem roste v řadu... Kdy se dočkáš, česká duše? Kdy se dočkáš vykoupení, slunce zas a štěstí znova? Ach, na krásné časy není u nás červeň západová. Leda větry budou váti, nové vichry, boží soudy... Ať! – Jsme zvyklí v bouři státi, námi nehnou s naší hroudy. – 23
NA MOSTĚ.
Mám jiný pocit tady na nábřeží, kde z podstromí zřím slunné na Hradčany, mám jiný pocit, most kde řekou běží a krok mě vede v sídla druhé strany. Zde s břehu vídám starou českou slávu, svit poesie věnčí její čelo, v šer svatých dějin skloněnu má hlavu, však roucho celé v prstech věků ztlelo. Zde s břehu snívám čisté, dětské dumy, když Petřína mně obrys západ kreslí, když z dola jez svou starou píseň šumí: zde epos mluví, idylla hrá vesly. – Však u mostecké starodávné věže můj epos končí, bohatýrský, snivý, a nové doby cit se hlásí svěže a v prsou budí vřelý ohlas živý. [24] Jak – Hradčany, jak – Sione ty sladký tam na Petřína lepotvárném boku! Jen v minulost mám na váš lesk zřít zpátky, co k vám se blíží pospěch mojich kroků? Jak? Budem stále snít a dětem zpívat, že nad slunce k vám láska naše hoří, a při tom tupě, nečinně se dívat, jak tonete nám v cizích vlivů moři? – – Tu živou silou v srdci mne to chytí, a s jarým vzdorem rozhlédnu se vůkol: Ty domy hle – v nich zraje nové žití a nový květ... Hle, mojí doby úkol! A starý most jak tomu vstříc mne nese, co, drahé tak, dřív ztraceným se zdálo: svou vůli cítím, kterak křídly třese, a srdce v prsou jako by mi hrálo. A každý zvuk, zvuk náš s těch sterých retů, co hlaholí jich v ruchu mostu kolem, mou duši v mladém posiluje vzletu: Hle, co je nás tu proti křivdě polem! Zde přítomnosti živý vzduch a zdravý jak záduj jara na čelo mi vlaje, a věřím, cítím, pro ty naše hlavy že zdar a spása v naší vůli zraje. 25
JEZY.
Jezy, šumné jezy na té řece hravé! V symfonii její hudby místo vaše pravé. Hrajete part zprudka, kdy je velká voda, vrchem na vás fagot hučí, basy ode spoda. Hrajete part mírně, kdy je vody zmála, stříbrem praménky z vás kanou, jak by harfa hrála. A kdy jaro plesné rozehrává vlny, jsou ty vaše tvrdé pulty smavých houslí plny. [26] Pod vás, šumné jezy, srdce by si přálo... Při té vaší věčné hudbě – to by se to spalo! 27
VRATA V JEZU.
Kdy je celá řeka zticha po široké hladině, a jen pilný mlýn si vzdychá při uherské zadině, v jezu splývá takt z otevřených vrat malý katarakt. Vždycky se tam proudy ženou v bílý, nakvašený splav, jak by s paží napřaženou, by tu nikdo nesjel zdráv. Zatím člun i vor klidně sjede níž přes ten řeky spor. – – I když srdce v prsou dříme ve staré jho oddané, jedno místo v mysli přímé nikdy není poddané. [28] Nám se vaří krev, kde nás cizec šláp’, v náhlý, prudký hněv. Žel, že přes cit tento ryzí v dům i krev nám vniká přecpřec, co je zhoubno, co je cizí –, řeč i mrav a duch i věc. Jak tam vraty vor – k nám přes slabý vzdor cizoty se hrne mor... 29
JESEŇ.
V nachu a zlatě stráň Petřína hýří – Jeseně výstroj to bohatá! Teskná se vůně kol s akátů šíří, zavitých temeny do zlata. Ó toho zavití, ó toho šperku! Jak se tu dlouho poskvěje? Rok si je střádal pro třetí svou dcerku v náhradu mládí a naděje... Zlatem a purpurem říjen ji zdobí, v očích má úsměv, na rtu chlad – brzo ji svleče z té bohaté roby ponurý, vlhký listopad! [30]
ŘÍJEN.
Zřídlo listí, vaše vděky, akacie nábřeží! Vánkem v tanci krouží tiše, vlahým vzduchem kruhy píše, pak se snese na pláň řeky v klidném břehu zášeří. Na pláň řeky tiše skane temnou, hladkou jako stůl. Bledým zlatem na ní svítí, na sta tam těch mincí zříti, jimiž strom své daně platí zemi půl a vodě půl. Jasným nebem hejno ptáků někam táhne do světa... Zase tady zbudem sami – vy s holými korunami, já s tou dumou v teskném zraku, nezkojený poeta. [31] Štěstí, že v náš smutek němý mdlý tu zbývá slunce hled, a ty hvězdy, den kdy hasne, které důvěrné a jasné dívají se haluzemi, kde byl dříve list a květ. 32
JESEŇ NA PODHRADÍ.
Co stromů, každý jiným zlatem hraje tam na podhradí v úzkém obvodě... Co srdcí, v každém jinak snaha zraje být platným zrnem v české úrodě. A hle, těm stromům žhavé slunce jedno všem tkalo na skráň zlaté řetězy! Nám v našich tužeb teskné nedohledno plá také slunce: láska bez mezí. A nechať svadnem, jara nedočkáme: však z našich větví vzejde nový puk. Dost lásky, síly budoucím-li dáme, ne darmo kvet’ i tvrd’ ten starý suk. [33]
LISTÍ PADÁ.
Na nábřeží listí padá, padá s šumných akacií – smutno je tak do duše! V korunách se vítr svíjí v brzké zimy předtuše, listí padá. Co ho leží, co ho zvadá! Zbledlé, seschlé šustí hebce pod chodců zde kročeji, každému stesk v duši šepce dlouhou, smutnou alejí, měkce padá. Stesk – a všem? – Hle, dívka mladá! v očích jiskry, v nožkách rhytmy lehce chvátá chodníkem. Zákmit jasu v srdci chyt’ mi... Listí tančí kvapíkem, vstříc jí padá. [34] Mládí! věčná Tvoje vnada prudším tepem v srdce bije, když dech větrů svívá list, když ta teskná melodie, z níž je těžko písně příst, v nitro padá. V šeru splývá stromů řada, pod ní mizí zjev tvůj světlý, sličné dítě neznámé... Tuchy spí jen, které kvetly, zas se listí dočkáme, ať si padá! – 35
PRŠÍ!
Ach, prší! Tmavé, bez listí už stojí tu hustovětvé stromy aleje, pláč větru v nich se s pláčem deště pojí na píseň stesku prázdnou naděje. Ač zní ta píseň šeptanými slovy, přec do hloubi se v duši dotírá, a z dola, z řeky kalný proud co poví, jen smutku dvéře v srdce otvírá. Kde v akátech se seschlé třesou plody, hle! tmí se pomník prostřed zahrady, a s něho – jaký pleonasmus vody! – se řinou šumně lesklé kaskády. Ba, chápeš: on, ten mrtvý kámen ztmělý má nezkalené rmutem ručeje... Však nebe, řeka, i tvůj pohled vřelý jen kalnou slzou zde se zaleje! [36]
ZAPADNOU. A KAM?
Květy svadly, plody visí, listy spadly, plody visí s křivovětvých akacií nade smutnou řekou. Listopad jim větve provívá, prosinec je jíním odívá, leden tuží mrazem, až s nich srazí na zem nejednu snět měkkou. Celé jaro nové rosa na nich klove, kterou ranní větry pijí, ale stále jako kdysi – plody visí. Teprv příští Vesny květ staré plody shodí zpět. Zapadnou. A kam? – – [37] Kolem pod stromy šla žena umučená; z její bledé tváře, v které celá záře zbylé krásy posud neuhasla, němá prosba srdcím vstříc se třásla. Prosba další však a stejně tklivá byly kol ní její čtyry děti: hošíci dva míň než pětiletí, v náručí jí třetí, v zadu malá dívka dovádivá. Svadly květy lásky, štěstí, – děti na ní visí; kleslo vše, co naděj věstí, v krátkou dobu do mužova hrobu – – ale jako kdysi děti na ní visí. Ach, to nejsou seschlé plody, neschopné už všeho žití: z tvářiček jim dětsky smavých veselé se oči svítí, jsou to ještě květy, celé světy žádoucího dobra, možné krásy! – Akacie z jara znova zkvetou –, co se stane z ženy, z dětí asi? – 38
SNÍH.
Zas padá sníh! Odkvetlo jaro s vůní a plesem, pohaslo léto, bouří ryk ztich, provála jeseň nivou a lesem – zas padá sníh, první ten čistý, měkký, přítulný sníh! Zas padá sníh, v nehybnou vodu řeky se schvívá! Zní jako ze sna od jezu smích, v tichu a šeru šedý kraj splývá, kol padá sníh, větvemi stromů s oblak třese se sníh. Zas padá sníh, leč, jsi-li šťasten, nestudí tebe. V srdci tvém teplý, slunečný jih, víry a lásky úsměvné nebe. Rád vidíš sníh, důvěrným okem děcka hledíš v ten sníh. [39]
ZIMA.
Zima! V snivé běli dřímá šírý řeky pás. Břehy lemované sněhy hledí v slunce jas. Řekou vrstvou sněhu měkkou zrá krov ledový; klidně, vesele a vlídně hledí ostrovy. Mosty pnou se ruchu prosty tiše přes řeku, z páry ranní mlhy spáry mizí v daleku. [40] Stromy v záři slunce lomí hravý jíní třpyt, řadou ostré stíny kladou na sněhový kryt. Střelou třídou oživělou letí saní trysk, zvonce v tiché stezky konce nesou plesu vtisk. Z dáli jako by se smály kráče hejno vran, letí mrazu ve zápětí hledat hod a stan. Blíže k životu mne víže dům tam pod věží, střecha, pod niž kročej spěchá z jasu nábřeží. 41
ZIMNÍ NEDĚLE.
V ledu poutech řeka leží, veselo je na nábřeží; led je pevný, čist je sníh, Praha jezdí na bruslích. Praha jezdí na želízkách, měď a nikl tančí v miskách. Lidu mrak se hrne v rej – dnes ten led je čaroděj! Deset kluzišť v jednom řádku, kolkol zvuky kolovrátků. Jaký souzvuk! Věru dost pro poslech i pro radost. Na ostrovech hudba hraje, pro společnost „lepší“ ta je: lepší kabát – lepší pán, lepší hudba – dražší stan. [42] S nábřeží jak v mraveniště zadíváš se na kluziště, na ty černé postavy, z dálky – chumel bez hlavy. Čím jsou z dálky tobě, slunce? Jen tak záříš potichúnce, rychle spěješ k západu za Kinského zahradu. Zapadá! A zlaté růže kolkol hází, pokud může. Rádo má ten bílý svět, pozlatí jej naposled. Nebe jako žluté víno nad obzorem rozprostříno. Krajem rudé... v bledou šeď... v časný soumrak houstne teď. První hvězdy kmitly plaše. Usneš zas, ó máti naše?... Ruch se ztrácí pod krovy, křepčí už jen ostrovy. V starodávném, prostém slohu s věží zní teď hudba Bohu. Prošla zimní neděle – ej, jak slavně, vesele! 43
ZA MRAZU
Hoří, hoří nachovou záplavou za řekou umrzlou večera jas! Slunce jak bez síly, rudý zjev spanilý pomalu zapadá za řeky pás. Tisíc, tisíc drobounkých bičíků ze vzduchu sviští a bičuje líc. Mrzne jak na Rusi, nechoď, kdo nemusí, z teplého pokoje večeru vstříc! Musím, musím! povídá slečinka, obléká kožíšek, věru má chvat... S činčilou sukýnku, brusle má v řemínku, cupe si na ostrov, nezmešká snad! [44] Hudou, hudou do kola vesele, ode všad bruslaři spěchají v rej. Podoben měsíci s vysoka zářící bílý žár Křižíkův line se v děj. Letem, vznětem plesu a rozkoše hýbe se všecken kol ledový sál... Matičky vždy bdělé střehou své anděle – však by se jiný jich nedohlídal! Mladost, Radost tady je královnou, její je družinou bruslících svět: ze srdcí do očí, do nohou přeskočí, krouží a touží jen v pohyb a v let! Tiše s výše třesou se hvězdičky, sotva kdo vidí je z kluziště tam... V šeru však nábřeží srdce jim uvěří, teskné si steskne: Vše marnost a klam! 45
JDE LED.
Jde led! Jde led! – Což, opravdu? – Jistě! – Ah, tedy konečně se hnul – jde led! Už je to slyšet, ač teprv se blížíme k řece. Byla tichá tak dlouhé měsíce, a teď jak hučí! Slyšíte? Jen blíž! Blíže tam ku předu! Sem – pokraj nábřeží! Sláva! Jde opravdu. Širokým proudem, vší plochou celého řečiště valí se ledové kry. Hustě kus na kuse, jako by plavalo stádo ohromných bělavých beranů s drobnou vlny své stříží, jako by plavalo o život zprudka kalnou, zpěněnou, vzteklou, kypící řekou. [46] Hle, tuto v kraji! Kra jako strop tvého pokoje; kolísá –, naráží –, stojí už; jiným tarasí cestu: na ni a za ní a kol ní se kupí a drtí se jiné. Jaká to směs tu při břehu! Naproti také. Vzepřelé ledové moře to v maličkých měrách; ledová drť to z laviny, moréna po boku proudu, který šumně a burácně kvapí středem širokou cestou. Ledy! Silné, mohutné ledy! Vidím krajiny Berounky, stříbrné Mže, končiny Sázavy ladné, kde jste zrály studeným dechem dlouhé zimy. Jiné za vámi přijdou z daleka, přijdou z jihu, kde posud Šumavě na prsou leží a dusí, tlačí, tlačí. Má duše vás vítá cestou pryč, ledy, vy rozbité ledy, jděte jen, jděte cestou svou; to jaro jsme chtěli. To jaro vás žene, ledy! vlhkým, dlouhým bičem, to ono tam vzadu někde daleko stojí a za vámi hledí: a vás ubývá, vy se tu rozplýváte; a valem přibývá vody. 47 Voda stoupá! Brzo tu u mlýnů bude v nábřeží. Na most! Chci vidět je dole, pod sebou, nezkrotné, divoké peřeje, ohromné kusy plovoucích ledů – na most! Hoj, jak to jede tam s hřebene jezu! A co je tu pilířů, každý má ledový, špičatý dole štít, kde chráněn je drvy, trojúhlý úzký štít z nakupených ker. Leč oblouky – to se to žene! Sem naproti, na sever hleď, sem, za těmi pilíři! Slyšíš ten var a vidíš ten tanec? Vztek vody, která se bije, jek vln, které nesou ty spousty, syk pěny, šum peřejí, praskot a lomoz těch ker a bystrý, bujný vír, až hlava se točí... A stále jde led, a stále jde led, proud hlomozí, od jezu bouří, tok stoupá, a stále jde led. Mnohý tam dole ubíhá zvrácený strom a urvané prkno a lať z mnohé ohrady, z chaty, z příbytků chudých. Tam drtí se na kusy všeliký tvar. 48 Leč my to zde vidíme rádi! Jsme tady v zástupech stále hustých, je nás tu černo, po březích, po mostech, hlava na hlavě. Z ulic proudí sem stále jiní a jiní, u vody celá se Praha vystřídává: každý se podívá rád, že jde led. Jasné, veselé s hora na to se dívá i slunce, svěží, slibný, čistý nás ovívá vzduch, takový vlahý, tak milý! Druh druhu zde tiskneme ruce, kdo známí, a v neznámých proudy, všem vstříc tak vesel plá zrak, jak odlesk slunečných zraků tam v modru, jež vše toto tkají. – Tak první mine i druhý rozhodný den a velká je voda; leč rádi hledíme na ni –, zde v městě z mezí svých nevystoupila. Již nejdeme v černých, v pestrých proudech z těsných sem ulic; již přechází nábřežím jen, koho vede tu cesta, neb zvědavec příliš vytrvalý, neb zahaleč stálý a bujará mláď, a pak ten, koho to divadlo těší a u srdce hřeje. Už vody je síla a ledu jen zbytky; plaše a tiše 49 už jedou jen porůznu kusy tou šírou cestou, kde nedávno probouřil celý ten odbojný hrozivý voj. A je v tom kus štěstí, zvláštního, jarního štěstí, tak plného nálady, vzruchu a naděje mladé, jít tudy, a vidět tu letošní jarní velkou vodu, ty zkrocené kusy v ní ledu tak mlče a rychle se brát, jak ten, kdo se stydí, a slyšet křiky vrabčí v korunách stromů, a cítit rty slunce, mírné, sladké na svém čele. 50
JARO.
Jaro je tu, jaro, jaro! Je ho plný vzduch; jistě cestou k nám se bralo přes kvetoucí luh: v dechu jeho fialky, z očí svítí do dálky záře snů a tuch. Jaro je tu, jaro, jaro! Vlnky v skok a skok, jak by se to všecko hnalo do rhytmů a slok. V stromech plno štěbetu, nebem špačci v přeletu – bude pěkný rok. [51] Jaro je tu, jaro, jaro! Vzhůru, kdo jsi mlád, vzbuď se, srdce, které spalo, čas je žít a plát! K odvaze se chýlí zdar, nás už přešlo tolik jar – máme ještě spát? 52
VORY JEDOU.
Vory jedou po vodě v nepohodě, pohodě; na nich braši voraři – ať se plavba podaří! Vory jedou z daleka, však je dálka neleká; kam je cesta, dojedou, znova zase pojedou. [53] Samy druhdy statný les – vezou dříví z lesů kdes; všecky údy spoutány, přec vždy tančí do brány. Slunce, měsíc, moře hvězd jejich pouti průvod jest; a kdy zajde měsíček, vorař dělá ohníček. Vorař táhne,táhne jako pták! Rád se nahne pro svůj hák; opře jej a zasadí, prsa práci nasadí. Má on za dne břeh i kraj, 54 z rána píseň, v šero báj; vždy je soudruh, někdy host –, času, místa vždy je dost. Oč je lepší naše pout? Žel, že nelze takto plout: čistý vzduch a známou zem – a s tak prostým břemenem! 55
NA JAŘE.
Vy zčeřené vody, tak hravé zas, tak blyskotné, šumné a smavé! Jen jaro se do vás usmálo, již radost vám na očích plave. Ty sluníčkem hoří do zlata, když nad Prahou jitro se zvedá, a tisícem blesků stříbrných, když luna vás celuje bledá. A kdo tudy chodil zasmušen, vy hračkou mu zjasníte líce, i chodí sem znova, znova zas a bez vás být nemůže více. Jste jako ta dívčí spanilost: jen zahledět blaze se jednou – a nosíš ji v srdci jak obrázek, až stářím ti kadeře zšednou. [56]
JARNÍ OBRÁZEK.
Do vody se vrby kloní s nízkých břehů Žofina, s nimi hraje, v křemel zvoní slunná vodní hladina. Mladé snítky šepotají letmým vlnkám pěkný sen, jaký může zdát se v máji dětské dívčí duši jen. A ty vlnky jako v tanci v poskoku a přeletu mladé snítky objímají, měkký pocel na retu. Sklonů, smíchu, laškování víc než v sále kdekoli; strop se modrá v slunka plání, ptáci hudbu šveholí. [57] Pod stromy se rdí a bělá lepých dívek vzdušný šat, smavé líce, jasná čela; jarých nožek hrá tu chvat. Mladé štěstí usmívá se s nízkých břehů Žofína, zachvívá se v jara kráse slunná vodní hladina. 58
DRYADY.
Kdysi v květu mládí milující spolu za pozdního jara šli tou alejí, sporá na rtech slova, záři štěstí v zraku, v srdcích tíseň něhy, zlatých nadějí. Akacie kvetly. Kvetly jako vždycky, když jim slunce máje zlíbá poupata: každá větev stará v mladé cloně listí shluky květných hroznů byla opjata. Jako bílé kytky stály staré stromy, jako chumle pěny z květů obaly; pod jich tíží větve k zemi nakloněny opojivou vůni sladce dýchaly. A tu milující jati kouzlem zjevu v síti starých mythů ponořili hled: – „Dryady tu dýší, Dryady tu kvetou v tajeplné kráse bohorovných let!“ – [59] A to jméno báje s dvojice té retů stromům na nábřeží odtud zůstalo. – Zatím přešla léta za sněhu i květu, nové pokolení léty vzrůstalo, odešla i ona, smavých robat máti! – Se synáčky otec zdobit chodí rov. Když se červen staví u té spící hlavy, kytku bílých květů nesou na hřbitov. Drobné hochů krůčky nedočkavy spějí v končiny tam klidné mrtvých zahrady, a kdy svoji kytku kladou na hrob její, rtové otce šepcí: „Kvetou Dryady!“ – 60
V JARNÍ NOCI.
Tam na nebi tisíce, tisíce hvězd – a tisíce slzí zde dole! Leč v domě tvém, řeko, tam veselo jest – vždyť ty všecky ty hvězdy máš v kole. Neb hvězdy svou chladnou a vznešenou líc ti v zrcadlo svěřují rády, v tvém objetí chvějí se, smějí se víc, než jim nebeské dovolí řády. A měkké tvé lokty, div postačí břeh, je k zvlněné vinou ti hrudi, tvé řeči, tvůj šepot a šumot a spěch v nich as neznámé pocity budí. Oh, illuse, pěkná to illuse jen! Ty’s něma – a hvězdy tak v dáli... Leč cestou nás těší ten líbezný sen, a náš vlastní stesk méně tak pálí. [61]
SAMOTÁŘ.
Když jarem zkvetou staré akacie, duch samotáře divným kouzlem jat: Jsem sám a sám... Však v prsou srdce bije a zachvívá se... Nerozkvete snad? A mine květen, za ním červen pílí, květ akacií padá k zemi svát, a samotář? Ten tiše hlavu chýlí, to plaché srdce bude dále spát. [62]
IDYLLKA Z PODJAŘÍ.
Po chodníku pod akáty provázel ji denně; byla ještě plaché dítě, dosti vzdálí ženě. Mluvívali o svých dojmech jak dva mladí ptáci, o svých drobných událostech, starostech a práci, nikdy mluvit nemusili z nouze o počasí. Až když jednou sněhem vítr proházel jí vlasy, také její řasy dlouhé zasněžil jí cele, rozehřál se tichý soudruh; pověděl jí vřele, jak by chtěl ty drobné hvězdy slíbat svýma rtoma, kdyby ano, kdyby byli sami kdes a doma. Tu se trochu polekala, trochu byla ráda, na konec mu nevěřila; byla první váda. [63] Hněvali se prvně tenkrát, ne však naposledy. Zima byla ještě dlouho se sněhy a ledy. Až když posléz pod slunéčkem ledy pluly z kraje, srovnala ty hněvy Láska, jež vždy vítězka je. 64
RACHEJTLE.
Jednou v roce, to je svátek na tom našem nábřeží! Paže k paži, hlava k hlavě od Žofína ku věži. Což? snad šumně hotuje se proti škůdci Prahy květ? Či zde slaven slavný Slovan, jenž svým duchem pronik’ svět? Či si tady přisaháme svornost, lásku, jednotu, jíž prý nad jiné nám třeba k šťastnějšímu životu? – – Není to tak hrozné, pane, ani smír to, ani boj: to dnes večer Praze vzplane svatojánský ohňostroj! [65] Hrstka lesklých raket stačí vznítit toto moře hlav, posléz bělorudý bengál vrchem uspokojí dav. Lid jde, děcko spokojené, blažen k spánku klade skráň – A ty za nás, svatý Jene, vlast a jazyk dále braň! – 66
VZPOMÍNKA S NÁBŘEŽÍ.
Je to už před lety – před kolika lety: v jednom tom okně zde mívali dva květy. Květy to nebyly, byly to dvě děti, děti, jak s nebe když andělé dva sletí. Andělé líbezní, zlatě skvělých vlásků, s líčky a s očima jako na obrázku. Obrázky živoucí v okně šťastných lidí: každý se usměje, kdokoliv je vidí. Kdokoli vídal je, stával dlouhé chvíle, ještě se ohlížel na ty zjevy bílé. Bílá vy stvoření, nevinná a smavá! marně, ach marně vás oko vyhledává. [67] Hledá vás duše má potěšit se ávmivámi – vás však již nehostí známé tyto rámy. Rám-li vás objímá života a štěstí, v němž, zlatá poupata, souzeno vám kvésti? Rozkvétat bez rezu, bez úhony duší, v kráse a souladu, jichž věk neporuší? Neruš jim, Živote! jaro jejich květné, kdekoli paže tvá s kroky jich se střetne! Kroky jich – neznámo, kde a kam se šinou –, světlé však obrázky z duše neodplynou. Plynou tam Vltavou stále nové vlny: mně ten květ vzpomínky kvete stejně plný. 68
DUMA NA JAŘE.
Letos jako loni vlna vlnu honí, vždycky mají spěch... Letos jako loni bez i akát voní v starých města zdech. Letos jako loni vždy se večer skloní slunce v řeky lem... Letos jako loni hvězdný svit se roní na vodu i zem. Letos jako loni na svém plachém koni svahem cválá věk... Letos jako loni šťastni jsou jen oni, kterých mládí vděk. [69] Letos jako loni duše jsou, jež kloní hoře ve svůj vlek... Letos jako loni nejšťastnější oni, kterým hrob dá lék. 70
DVA RYBÁŘI.
Dva rybáři zasedli v loďku a po proudu dali se v běh: druh bradatý s čeřenem v rukou, druh mladistvý u vesla v snech. Jen z klidného vyjeli kraje, je čeřivá vítala pláň, by z tiché své hlubiny taje jim dary své hrnula v daň. I vnořena do vody sítě, a na první zajato hod v ní veselé Vltavy dítě: to běliček stříbrný rod. A za první znova a znova zas jiné se lapají hned, a rybák, ten neztratí slova a nespustí s čeřene hled. [71] Však do kola hrouží se zraky ten mladičký u vesla druh. Jej letící po nebi mraky, jej zvlněný dojímá luh. Jej zelené poutají břehy i zpěněný po boku jez i slunečné do řeky šlehy i v hladině obrazů směs. A snivé když upřel své oči v dno lodice, v rybiček běl, on, zády jak soudruh se točí, z nich nejhezčí: Volna jsi! děl. A pustil ji do její skrýše a v dumách pjal do modra zrak, cos pro sebe zanotil tiše – on spokojen, šťasten byl tak! Však veselé Vltavy dítě šlo varovat družek svých svět: již prázdné jen tahali sítě – a za krátko dali se zpět. 72
PŘED STŘELECKÝM OSTROVEM. Pastel.
Kde zelené vršky do řeky s ostrova topoly kreslí a jeřáb a hloh, voda tu světlá, že sčítat bys moh tu každičkou větev, sčet bys je, doslova. Leč u výspy táhlé tak vody jsou tmavé, jak zornice dumavá v duhovce smavé; tu smutny jsou náhle ty vlnky, dál hravé, jen list, který spadává, povrchu plave. Teď uzounký člun tou proráží oblastí: z perleti meč jakby do vody ťal, v sled rýha se stříbří; i napíná sval, by rychle znik’ veslař. Jej sledují s účastí. [73] Hle, za člunem tiše dvé racků se s výše až k hladině schýlilo, zapadlo spíše... A pojednou vzletí jak zlekané děti, jichž oko se zmýlilo... Na jezy letí. Však mizí-li s chvatem ptáci i lodice, zas k oné tůni tvůj vrací se zrak, tajemný okruh ten vábí jej tak, jak rybičku hladkou sítě a udice... Snad za noci tančí tu bludice! 74
PROSTŘED NÁBŘEŽÍ.
Ó cizinče, sem pojď a postůj chvíli! Tam dole chvatně šírá řeka pílí níž k severu. Hle, s jižní, slunné strany jak její proud se vine rozeklaný, v něm ostrovy, ty svěží výspy, hebce se houpat zdají, děcka na kolébce. S nich mohutné a husté staré stromy svůj světlý odraz na hladině lomí, lnou vrškem dvojím ku dvojímu nebi: to jedno dole, druhé nad tvou lebí. A za řekou to skvostné panorama, jež, nevíš, zdali příroda víc sama zde stvořila, či lidská duše vzletná! Vrch Petřína, vrch Zámku, nejníž Letná a mezi tím ty přechody a svahy nad malebnými rysy Menší Prahy, vln různodobých spád to ponenáhlý. Zde olbřím vrch, tam svah tak mírně táhlý, jak Smyrny koberec, tmáň po něm stromů. [75] A zas ten úvoz s lemem starých domů, a dóm náš svatý k nebi lnoucích věží, a hrad náš, v jehož oknech smutek leží, však při západě celý požár zlata: toť pohled, jímž je každá duše jata. Nechť jitro smavé slunným modrojasem ten obraz kreslí, neblednoucí časem, nechť skvoucí západ vděky jeho výší až v pohádek jej zakouzluje říši, nechť jaro bílým pohází jej květem neb jeseň líbá purpurovým retem, nechť léto měkce v zeleň obléká si, či třpytná zima v svoje čarokrásy ten zahaluje český kousek světa: vždy jeho půvab nade městem zkvétá jak zjevení, jež řeka v loktech chová a na svých vodách obrazit chce znova. A jestli cizí pohled zplane žárný, ten vida obraz vlastním vděkem čárný, což cítit má, co říc’ zde česká duše? Duch minula zde budoucnosti tuše svou dává ruku. Zde bys padl k zemi a v nebe zvolal hlasy srdce všemi: Ó máti moje, živa buď a zdráva – a jen víc štěstí nech Ti nebe dává! Jen tolik štěstí, co Ti dalo krásy, a na vše věky pro své spasena Jsi. 76
PÍSKAŘI.
Řadou stojí v tuhé práci bodří pražští Podskaláci na široké pramici – čtyři chlapíci. Jako z bronzu jsou jich těla! Parnem pot se perlí s čela, stružkou řine po tváři brachu pískaři. Jiných lán je řeky celý, rmutný pruh i stříbroskvělý; jejich pole počíná kde je hlubina. Z tajemného lože řeky čerpají tam písek měkký, zlaté vlásky Otavy, zrnka z Šumavy. [77] Slunce zírá s modré báně, šípy metá na jich skráně, v jejich plece z ocele praží vesele. Letí mraky, letí ptáci, minou chasu v drsné práci, pozdravem jí kývají... Hoši zpívají. A co plynou písně slova, paže znova jen a znova dlouhé tyče vzpírají, kořist sbírají. Teprve, když prám je plný, spokojeně brázdí vlny bezstarostný zase pták – pískař Podskalák. 78
V SRPNU.
Na polednách slunce hoří, slunce žhavé. Stromy moří, zemi moří, z nás ubohých cihly tvoří, rudé cihly pravé. Kol do kola: „Žízním!“ spráhlé volá listí. Mráčky náhlé spějí, táhlé, kamsi v modro neobsáhlé, zas se nebe čistí. Nikde větru, nikde vánku, nikde rosy! Vše jak v spánku. „Obrať stránku, kéž už zříme do červánků!“ ptáčci nebe prosí. Život jen je na plovárně, život zlatý! Co v tom parně? Bádáš marně. Jenom řeka blahodárně okřídlí tvé paty. [79] Léthe naše! Buď nám zdráva, spáso v létě. K tobě, hravá, kolébavá, vinout chce se naše hlava – jezdit po tvém hřbetě! 80
LETNÍ NOC.
Luna bílá line záři s nebes výše po tvé tváři, dřímající Vltavo! Akát dýše nad jasmíny, pod Petřínem bloudí stíny, v dálce mizí v mlhavo. Cosi šplouná, cosi šepce, cos ochvívá skráně hebce... Vlá to duše večera, lká to z hloubi povzdech řeky, touha snivá, pozdrav měkký hvězdné výši do šera. [81] Praha ztichla v krátkém spaní. Její střechy Petřín chrání, Vltava jí hraje v sen. Letní noci křídla bílá ples i vzdechy v lože skryla... Však je vzbudí příští den! 82
VLTAVĚ.
Je temný tvůj kraj a světlý je střed však světlem i stínem ty vesele vpřed se ubíráš, Vltavo naše! Jde s nebe ten jas, jde s břehů ten stín, je přijímá oba tvůj oddaný klín, jen vlní se, chvěje se plaše. Však najdeš si ton, jímž sdělíš svůj stesk... Když večer tě polévá měsíce lesk, tu všecky nás rozladíš v touze, a jindy svůj ples, když slunný je den, nám do srdcí vléváš jak líbezný sen, sen o kráse, radosti pouze. Leč zvedne-li šíj a vstane tvůj hněv jak spoutaný dlouho a vězněný lev, tu bázní pak trneme šmahem: [83] pak stoupá tvůj proud a trhá svůj břeh a boří nám mosty a řádí nám v zdech a pustoší za naším prahem! To jednou je však vždy za řadu let. Pak smířená, ztišená držíš se zpět a poslušně neseš své kruhy, jen jara když vlá a rozvoje čas, tu po zvůli bujné si zasteskneš zas a vyskočíš na nivy, luhy. Než to je jen vzdech, jen z neklidu sen; a sotva zhas’ poslední v podjaří den, již ve starých poutech jsi znova, a zas, krajem stín a ve světle střed se v slunci jak za mraku ubíráš vpřed, vždy tajemná, luzná, vždy nová! 84
ODPOVĚĎ.
Tu řeku Vltavu přepíná most – věru už viděla nového dost. Mnoho ví, nepoví; můžeš se ptát, dá tobě odpověď jedinékrát. Pro její slovo však musíš si sám do prostřed síně až do vody tam. Pod vodou, vodicí Vltavy sál, velký stín od Zámku, ten je v něm král. Stínů a obrazů valný tam sbor, ryba však jediný živoucí tvor. Co se jich ptalo tu za tisíc let – všem dala odpověď Vltava hned. Ptal se tu mnohý tak neklidný druh: věčného míru mu zjevila luh. [85] Nejeden neblahých milenců pár v klidném zde útulku zkojil svůj žár. Tisíce robátek vílin tu stín utulil, uhýčkal za matky klín. Ale když bláhový zaklepe hoch, který by dost ještě robiti moh’, robit a trpěti pro boží svět, bdělá stráž Vltavy šine ho zpět. Zvednou se peřeje z tichounkých dum, vzrušený vetřelce varuje šum: Neklesej, nežaluj, znova se tuž! V boji a bouři se zjevuje muž. Síla a vzdor z žalu k životu most – na spaní beze snů času je dost. 86
NÁROD SOBĚ.
Pod ochrannou paží Apollina, pod posvátnou patou věčných Mus v modro nebes tu své čelo vzpíná svatý kámen, české vůle kus! Naše – naše Divadlo tu stojí. Výtrysk naší síly v kameni –, krb, jenž, jednu rodinu, nás pojí v živém jasné lásky plameni. Chrám snad velebnější Parthénonu: než svým zjevem, k srdci mluví víc čistým nadšením těch milionů, jež jej dvakrát vznesly slunci vstříc! Nuž, zde stojí. Nad ním mraky letí, letí snové z chatek vzdálených... Pod ním řeka Praze ku objetí plesně pílí s pluky proudů svých, [87] od něho se Prahou šumně valí denní, pestrý, zvyklý města chvat – – Klio však tam na zdi líc svou halí, snivě touží v dálku, kde náš hrad. Až tam jednou vstane, tak mám víru, jitro slávy –, Musagétés sám vnoří božské prsty ve svou lyru, všecky Musy svede dolů k nám. 88
ZNOVA!
Když doberu se cestou až v konec nábřeží, ať na jih u Divadla, ať v sever pod věží, vždy, nežli kročím dále, zde obracím se zpět, já musím ještě jednou v ten obraz vnořit hled! Jak spojka v sebe sbírá paprsků světlý proud a v ohnisku svém klidném chce všecky sestřetnout, tak zrak můj, lačný Krásy a stále nesytý ten obraz v sebe tká si, jímž břeh zde ovitý. Vždy jenom obrys pouhý mi utkví v paměti, a obraz – pro mé touhy – pohádka pro děti: čím poslechnuta častěj, tím milejší je děj. Já k obrazu se vracím, chci znova vidět jej! Tam v jihu Petřín hrudí se zhřívá vypjatou, tká vršky jedlí v modro, a hradbu zubatou, teď košatý tvar lípy, osyky štíhlý teď a po temeni táhlém tu známou Hladnou zeď... Tam v konci kostelíček se tulí nebi blíž a s cimbuříčkem hrádek – z té dálky hračka spíš; [89] a trofej nové doby, věž tenká z litiny – (má posměváčka dole: ten komín nad mlýny!) – Pak měkce lepou vlnou stráň splývá k Sionu, a nad Hlubokou cestou, kde vlna v překlonu, hle, Hradčany! Řad štítů z dob zašlých století, hrst paláců se skví tu v svých zahrad objetí: však nejvýš čelí Zámek jak drahý diadem, a lepé věže dómu jak zářné hroty v něm! – A svah se dále sklání vstříc nové zeleni, z níž střecha Belvederu se klidně temení... Pak ještě hlouček stromů, kde slunný dýchá Sad – a obraz končí Letnou, jsa patou k řece spjat. Znám z paměti ty rysy, ty libé útvary, k nimž nebes modř se mísí a řeky výpary v rám vzdušný pro ten obraz spatřený tisíckrát: leč chci jej vnímat znova, a znova musím stát! – 90
STÍN.
Když řeka dříme, i kdy pospíchá a hukem jezu z dola oddýchá, vždy velký vídám, rozložitý stín, jak mohutný se klade v její klín, jak obr v báji staré mateři klad hlavu na klín, zlatých kadeří. Ten stín v ni splývá dél než lidský věk... Ba sama sotva pohled nazpátek v tu dálku noří věků mlhavou, kdy nad mladou jí stál už nad hlavou... Ten stín v ní státi bude tolik let, že přetrvá i Prahy lesk a květ! To s obrovitých plecí Petřína stín temný padá řece do klína, a ona houpá, hýčká, hladí jej, nechť jakkoli se mění doby rej: má různé touhy doba vrtkavá –, však věrná, stará máť je Vltava. [91]
ODKUD ŠTĚSTÍ?
Ty starý Petříne, ty stará skálo mohutných boků, tak bez tesů, hran, od samé kolébky srdce tvé stálo našemu rodišti u zdí a bran, všecko jsi vídal a prožil tu s námi, co nám kdy schystala osudu páž: idylly dějin, pak epa a drámydrámy, teď naši přítomnost, Petříne náš! Zíráš nám v přítomnost, mladou a těsnou, dílnu, z níž lepší nám vzejít má věk. Kéž se ho dohledíš! Každou tou vesnou, která tě odívá v májový vděk, každým tím zářivým, líbezným létem, každou tou jesení prchavých krás kéž, chlume posvátný! nám, našim dětem blíže zříš drahého vítězství čas! [92] Bok Bílé hory tě v západu tlačí – stejně jak nám, tobě do srdce vryt... Jitro ti stejně lesk východu značí za horou Žižkovou v červánky skryt. Ty starý Petříne, ty stará skálo, dobrý čas zubatou sroubil ti zeď – rci, aby štěstí i na nás se smálo, kam se mu rozhlédnout v ústrety teď? 93
VLASTNÍ SILOU!
Odkud štěstí? Zdola, zdola! Slyšíš Vltavu, jak volá? Slyšíš vlasti srdce bíti v ruchuplném žilobití? Jitrem v souzvuk hrají zvony... Jejich rozchvěvy a tóny nezvučí víc minulosti, v které tlí nám předků kosti. Ony mluví sterým hlasem: Vzhůru k práci! K letu s časem! V době práce, potu, píle nikdo nesmí zmařit chvíle. Kolébal vás duch váš měkký, zaspali jste dlouhé věky! Zatím, co jste v Čechách spali, byli by vás zahrabali. [94] Kde je spása? Kde je štěstí? V bojujících tvrdé pěsti, těch, kdo vedou, v bdělém čele, v každé věrné duši vřelé. Nepomohou k štěstí jiní: vlastní krev ty divy činí, vlastní lid a vlastní statek, síla mužů, láska matek. Roste národ vzhůru zdola! Doba nová všecky volá. Srdce vzhůru, ruce k dílu, kdo má v Čechách cit a sílu! 95
DÁL!
Co nás tu chodívá, co nás tu chodí po boku Vltavy za řadu let, jedno všem poznání v duši se rodí: Ku předu! Ku předu –, nelze jít zpět! Nelze, hle, Vltavě, široké, dumné vinout se zpátky v ten líbezný kraj, kde jí s hor potoky hravé a šumné skládaly, spřádaly mladosti báj! Nelze ni národu v dětinství časy vrátit se prosté, ni v názor, ni kroj, nelze již zlaté jen kositi klasy – život je změna, je zápas a boj! Tak ani tobě žít znova lze není. Minulo, zhynulo mládí tvé již, číše kdy nadějí perlí se, pění, duše kdy křídlatá nese se výš. [96] Z rozumu hoře a z citu jen touhy, bolestné touhy. Sen o štěstí – klam. Sklána-li křídla, ten pochod je dlouhý, nestojí za to, díš smutně si sám. Přec musíš dále; neb s časem, jenž letí, dál řítí se vše, jak dole ten proud: až do moře řeka, až v zem lidské setí... Leč oblak i sen smí s červánky plout. Stupáme tedy. – Hle, zlatí se řeka, čarovný splývá v ni západu vznět... Dále jen, dále, ó dušičko měkká – ten pohled měj na cestu, vesele vpřed! 97
SNĚNÍ NAD PLUJÍCÍM LEDEM.
Už se hrnou ledy z kraje... Síla ledna zlomena je, budiž jaru dík! Na řece se kůra drtí, vlny jako žlutí chrti letí v ledů smyk. Jdou ty ledy šírým valem, Jedou, jedou jedním cvalem v nekonečný hon, každá kra je na svém koni, každou pluky nových honí – je jich milion! Milion, ba ještě více... V každý mžik jich na tisíce z jihu letí v ráz, s praskotem a temným hukem v davu nespočetnorukém ve hrob nesou mráz. [98] Ledy, ledy, valné ledy! Tak už letos naposledy řekou jde váš sled... Ej, vy naší sudby bratří! Sevřených k vám duší patří roznícený hled – Ej, vy vlny, mladé vlny, hněvu, vzdoru, síly plny! Srdcem chvěje stesk: Vzepněte ty jaré hřívy, všude, kde nás útisk křiví, vleťte jako blesk! Prolomte tu starou kůru, kterou vrh’ nám, těžkou můru, Perun na náš kraj, rozbijte tu křivdu všecku, jež tu dusí po německu české síly máj! Vezměte vy na své oře naši strast a naše hoře, pod svůj hněvný bič, kam našich hor zlato mizí, v nenasytné moře cizí odplavte je pryč! 99 Krajům všem a celé zemi ať se zveselí ret němý, v píseň roztaje, ve zpěv, kterým jaro slaví všecka srdce, všecky hlavy, kde vlast volna je! 100 OBSAH.
Světlo s Petřína5 Zámek v mlze7 Na dně8 Pohled na Vltavu9 Nejdražší místo10 Jako žena12 Světla a stíny14 Skácené akáty16 Nové stromy18 Památce Antonína Chitussiho20 Po západu22 Na mostě24 Jezy26 Vrata v jezu28 Jeseň30 Říjen31 Jeseň na podhradí33 Listí padá34 Prší!36 Zapadnou. A kam?37 Sníh39 Zima40 [101] Zimní neděle42 Za mrazu44 Jde led46 Jaro51 Vory jedou53 Na jaře56 Jarní obrázek57 Dryady59 V jarní noci61 Samotář62 Idyllka z podjaří63 Rachejtle65 Vzpomínka s nábřeží67 Duma na jaře69 Dva rybáři71 Před Střeleckým ostrovem73 Prostřed nábřeží75 Pískaři77 V srpnu79 Letní noc81 Vltavě83 Odpověď85 Národ sobě87 Znova!89 Stín91 Odkud štěstí?92 Vlastní silou!94 Dál!96 Snění nad plujícím ledem98
E: až; 2004 [102]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois
(Nakladatelé Bursík & Kohout, knihkupci c. k. české university a České Akademie pro vědy, slovesnost a umění. Tiskl Alois Wiesner v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 102

Věnování: Sládek, Josef Václav; Vrchlický, Jaroslav
(J. V. Sládkovi a Jaroslavu Vrchlickému výrazem dávné úcty a vroucího vděku posvěcuje P. M.)