ŘÍJEN.

Pavla Maternová

ŘÍJEN.
Zřídlo listí, vaše vděky, akacie nábřeží! Vánkem v tanci krouží tiše, vlahým vzduchem kruhy píše, pak se snese na pláň řeky v klidném břehu zášeří. Na pláň řeky tiše skane temnou, hladkou jako stůl. Bledým zlatem na ní svítí, na sta tam těch mincí zříti, jimiž strom své daně platí zemi půl a vodě půl. Jasným nebem hejno ptáků někam táhne do světa... Zase tady zbudem sami – vy s holými korunami, já s tou dumou v teskném zraku, nezkojený poeta. [31] Štěstí, že v náš smutek němý mdlý tu zbývá slunce hled, a ty hvězdy, den kdy hasne, které důvěrné a jasné dívají se haluzemi, kde byl dříve list a květ. 32