LISTÍ PADÁ.

Pavla Maternová

LISTÍ PADÁ.
Na nábřeží listí padá, padá s šumných akacií – smutno je tak do duše! V korunách se vítr svíjí v brzké zimy předtuše, listí padá. Co ho leží, co ho zvadá! Zbledlé, seschlé šustí hebce pod chodců zde kročeji, každému stesk v duši šepce dlouhou, smutnou alejí, měkce padá. Stesk – a všem? – Hle, dívka mladá! v očích jiskry, v nožkách rhytmy lehce chvátá chodníkem. Zákmit jasu v srdci chyt’ mi... Listí tančí kvapíkem, vstříc jí padá. [34] Mládí! věčná Tvoje vnada prudším tepem v srdce bije, když dech větrů svívá list, když ta teskná melodie, z níž je těžko písně příst, v nitro padá. V šeru splývá stromů řada, pod ní mizí zjev tvůj světlý, sličné dítě neznámé... Tuchy spí jen, které kvetly, zas se listí dočkáme, ať si padá! – 35