PROSTŘED NÁBŘEŽÍ.

Pavla Maternová

PROSTŘED NÁBŘEŽÍ.
Ó cizinče, sem pojď a postůj chvíli! Tam dole chvatně šírá řeka pílí níž k severu. Hle, s jižní, slunné strany jak její proud se vine rozeklaný, v něm ostrovy, ty svěží výspy, hebce se houpat zdají, děcka na kolébce. S nich mohutné a husté staré stromy svůj světlý odraz na hladině lomí, lnou vrškem dvojím ku dvojímu nebi: to jedno dole, druhé nad tvou lebí. A za řekou to skvostné panorama, jež, nevíš, zdali příroda víc sama zde stvořila, či lidská duše vzletná! Vrch Petřína, vrch Zámku, nejníž Letná a mezi tím ty přechody a svahy nad malebnými rysy Menší Prahy, vln různodobých spád to ponenáhlý. Zde olbřím vrch, tam svah tak mírně táhlý, jak Smyrny koberec, tmáň po něm stromů. [75] A zas ten úvoz s lemem starých domů, a dóm náš svatý k nebi lnoucích věží, a hrad náš, v jehož oknech smutek leží, však při západě celý požár zlata: toť pohled, jímž je každá duše jata. Nechť jitro smavé slunným modrojasem ten obraz kreslí, neblednoucí časem, nechť skvoucí západ vděky jeho výší až v pohádek jej zakouzluje říši, nechť jaro bílým pohází jej květem neb jeseň líbá purpurovým retem, nechť léto měkce v zeleň obléká si, či třpytná zima v svoje čarokrásy ten zahaluje český kousek světa: vždy jeho půvab nade městem zkvétá jak zjevení, jež řeka v loktech chová a na svých vodách obrazit chce znova. A jestli cizí pohled zplane žárný, ten vida obraz vlastním vděkem čárný, což cítit má, co říc’ zde česká duše? Duch minula zde budoucnosti tuše svou dává ruku. Zde bys padl k zemi a v nebe zvolal hlasy srdce všemi: Ó máti moje, živa buď a zdráva – a jen víc štěstí nech Ti nebe dává! Jen tolik štěstí, co Ti dalo krásy, a na vše věky pro své spasena Jsi. 76