VLTAVĚ.

VLTAVĚ.
Je temný tvůj kraj a světlý je střed však světlem i stínem ty vesele vpřed se ubíráš, Vltavo naše! Jde s nebe ten jas, jde s břehů ten stín, je přijímá oba tvůj oddaný klín, jen vlní se, chvěje se plaše. Však najdeš si ton, jímž sdělíš svůj stesk... Když večer tě polévá měsíce lesk, tu všecky nás rozladíš v touze, a jindy svůj ples, když slunný je den, nám do srdcí vléváš jak líbezný sen, sen o kráse, radosti pouze. Leč zvedne-li šíj a vstane tvůj hněv jak spoutaný dlouho a vězněný lev, tu bázní pak trneme šmahem: [83] pak stoupá tvůj proud a trhá svůj břeh a boří nám mosty a řádí nám v zdech a pustoší za naším prahem! To jednou je však vždy za řadu let. Pak smířená, ztišená držíš se zpět a poslušně neseš své kruhy, jen jara když vlá a rozvoje čas, tu po zvůli bujné si zasteskneš zas a vyskočíš na nivy, luhy. Než to je jen vzdech, jen z neklidu sen; a sotva zhas’ poslední v podjaří den, již ve starých poutech jsi znova, a zas, krajem stín a ve světle střed se v slunci jak za mraku ubíráš vpřed, vždy tajemná, luzná, vždy nová! 84