NA MOSTĚ.

NA MOSTĚ.
Mám jiný pocit tady na nábřeží, kde z podstromí zřím slunné na Hradčany, mám jiný pocit, most kde řekou běží a krok mě vede v sídla druhé strany. Zde s břehu vídám starou českou slávu, svit poesie věnčí její čelo, v šer svatých dějin skloněnu má hlavu, však roucho celé v prstech věků ztlelo. Zde s břehu snívám čisté, dětské dumy, když Petřína mně obrys západ kreslí, když z dola jez svou starou píseň šumí: zde epos mluví, idylla hrá vesly. – Však u mostecké starodávné věže můj epos končí, bohatýrský, snivý, a nové doby cit se hlásí svěže a v prsou budí vřelý ohlas živý. [24] Jak – Hradčany, jak – Sione ty sladký tam na Petřína lepotvárném boku! Jen v minulost mám na váš lesk zřít zpátky, co k vám se blíží pospěch mojich kroků? Jak? Budem stále snít a dětem zpívat, že nad slunce k vám láska naše hoří, a při tom tupě, nečinně se dívat, jak tonete nám v cizích vlivů moři? – – Tu živou silou v srdci mne to chytí, a s jarým vzdorem rozhlédnu se vůkol: Ty domy hle – v nich zraje nové žití a nový květ... Hle, mojí doby úkol! A starý most jak tomu vstříc mne nese, co, drahé tak, dřív ztraceným se zdálo: svou vůli cítím, kterak křídly třese, a srdce v prsou jako by mi hrálo. A každý zvuk, zvuk náš s těch sterých retů, co hlaholí jich v ruchu mostu kolem, mou duši v mladém posiluje vzletu: Hle, co je nás tu proti křivdě polem! Zde přítomnosti živý vzduch a zdravý jak záduj jara na čelo mi vlaje, a věřím, cítím, pro ty naše hlavy že zdar a spása v naší vůli zraje. 25