PÍSKAŘI.

Pavla Maternová

PÍSKAŘI.
Řadou stojí v tuhé práci bodří pražští Podskaláci na široké pramici – čtyři chlapíci. Jako z bronzu jsou jich těla! Parnem pot se perlí s čela, stružkou řine po tváři brachu pískaři. Jiných lán je řeky celý, rmutný pruh i stříbroskvělý; jejich pole počíná kde je hlubina. Z tajemného lože řeky čerpají tam písek měkký, zlaté vlásky Otavy, zrnka z Šumavy. [77] Slunce zírá s modré báně, šípy metá na jich skráně, v jejich plece z ocele praží vesele. Letí mraky, letí ptáci, minou chasu v drsné práci, pozdravem jí kývají... Hoši zpívají. A co plynou písně slova, paže znova jen a znova dlouhé tyče vzpírají, kořist sbírají. Teprve, když prám je plný, spokojeně brázdí vlny bezstarostný zase pták – pískař Podskalák. 78