ZA MRAZU

Pavla Maternová

ZA MRAZU
Hoří, hoří nachovou záplavou za řekou umrzlou večera jas! Slunce jak bez síly, rudý zjev spanilý pomalu zapadá za řeky pás. Tisíc, tisíc drobounkých bičíků ze vzduchu sviští a bičuje líc. Mrzne jak na Rusi, nechoď, kdo nemusí, z teplého pokoje večeru vstříc! Musím, musím! povídá slečinka, obléká kožíšek, věru má chvat... S činčilou sukýnku, brusle má v řemínku, cupe si na ostrov, nezmešká snad! [44] Hudou, hudou do kola vesele, ode všad bruslaři spěchají v rej. Podoben měsíci s vysoka zářící bílý žár Křižíkův line se v děj. Letem, vznětem plesu a rozkoše hýbe se všecken kol ledový sál... Matičky vždy bdělé střehou své anděle – však by se jiný jich nedohlídal! Mladost, Radost tady je královnou, její je družinou bruslících svět: ze srdcí do očí, do nohou přeskočí, krouží a touží jen v pohyb a v let! Tiše s výše třesou se hvězdičky, sotva kdo vidí je z kluziště tam... V šeru však nábřeží srdce jim uvěří, teskné si steskne: Vše marnost a klam! 45